logoweb
Pavlův web

Rychlost

Vladimír ještě víc přišlápl pedál plynu a tím dodal motoru více hořlavé tekutiny. Silný motor jeho automobilu to přivítal mírným zavrčením a okamžitou akcelerací. Vláďa strhnul volant prudce doleva a po pár vteřinách, kdy prováděl předjíždějící manévr, se zařadil opět do pravého pruhu dálnice. Silnici zkrápěl vytrvalý déšť a řidiči proto jeli opatrně. Vláďa ale ne. Důvěřoval v nejistých podmínkách svému automobilu. Jel po nejfrekventovanější dopravní tepně v České republice, které se přezdívá výstižně „dálnice smrti“, podle vedoucí pozice ve statistice úmrtnosti. Mnozí odborníci to obhajují hustotou provozu nebo technickým stavem dálnice, ale skutečnost je mnohem prozaičtější. Viníkem je ve většině případů totiž agresivní a bezohledná jízda.
foto1
Vláďa se necítil dobře. Vlastně si uvědomil, že nejen tento den. Špatně se už cítil celkem dlouho. Před rokem se rozhodnul, že se postaví na vlastní nohy a začne podnikat. Měl technické vzdělání a dobrý podnikatelský záměr, tak si pronajal prostory, najal lidi a vrhnul se do práce. Dnes toho rozhodnutí skoro až litoval. Poznal, že mu schází určité vlastnosti, které by měl mít dobrý podnikatel. Jenomže byl od přírody umíněný, snažil se bojovat až do posledního konce. Zadlužoval se, problémy mu narůstaly obrovským tempem a on je nestíhal řešit. Bojoval sám se sebou, bojoval se zaměstnanci, bojoval s časem. Neustále cítil napětí, které vzlínalo z jeho potřeby stihnout toho za den co nejvíce.
Vláďa svištěl po dálnici mnohem větší rychlostí, než byla předepsaná stotřicítka. V pravém pruhu viděl míhající se auta, které předjížděl. Cítil se unavený, oči ho pálily. Nedávno četl článek o tom, že lidské tělo není fyziologicky stavěné, aby udrželo pozornost při vysokých rychlostech. Čím větší rychlost, tím je člověk rychleji unavený a ztrácí soustředěnost. Řidiči kamionů proto mají zavedené povinné zastávky. Ale kdo zkontroluje tisíce řidičů v osobních autech?
Vláďa se podíval na hodiny na palubní desce. Nestíhal. Z tašky ležící na sedadle spolujezdce vyndal plechovku povzbuzujícího nápoje. Otevřel ji a polovinu jí vypil. Uvažoval, kolik jich dnes už měl. Nějak na konečné číslo nemohl přijít. Vypil jich dnes už hodně. Tohle všechno byly vedlejší produkty jeho podnikání. Nejenom dluhy, ale stres, napětí a chronická únava. Štěstí, o kterém doufal, že mu jeho práce přinese, už nejspíš nenávratně ztratil. Přemýšlel o konci podniku a jiném zaměstnání, ale neměl odvahu to uskutečnit. Bál se budoucích výčitek a depresí z toho, že nedosáhl svých cílů. Bál se, že by si poté mohl sám o sobě myslet, že nestojí za nic. Proto dál setrvačně zůstával ve starých kolejích.
Do jeho pruhu mu vjelo menší auto, aby předjelo náklaďák. Vláďa musel brzdit a snížil svoji, už tak vysokou rychlost, asi o čtyřicet kilometrů v hodině. Zároveň s brzdovým pedálem začal Vláďa tlačit i na klakson. K tomu začal na auto před ním blikat dálkovými světly, aby dal najevo, jaká mu byla spáchána křivda. Vláďa začal rudnout v obličeji a srdce mu začalo bušit rychleji. Jakmile předjížděl ono auto, které se již zařadilo zpět do pravé části vozovky, ukázal na řidičku gesto se zvednutým prostředníčkem a zařval: „Ty krávo, nauč se řídit!“ A to už měl zase cihlu na plynu a pelášil si to pryč od ní. „Zkurvená ženská“, mumlal si ještě když od ní ujížděl a snažil se uklidnit. Ale ta „ženská“ mu něco připomněla.
foto2
Vzpomínal na tu restauraci, kam pravidelně chodil. Seděl u stolu, popíjel limonádu a naproti němu seděla krásná dívka, která mu právě říkala: „Promiň už s tebou nechci být.“ Tento zážitek už byl málem ta poslední kapka. Vláďovi trvalo dlouho než se dostal ze smutku, který se v něm vzedmul po těchto pár slovech. Nějak si to nepřipouštěl, ale muselo to přijít. Měl na ni čím dál méně času a když už si čas našel a byl s ní, tak neměl příliš dobrou náladu. Dlouho nad tím přemýšlel a nakonec došel k názoru, že když vyřeší všechny problémy ohledně podniku a začne se mu dařit, jeho slečna se k němu vrátí. Bude pak úspěšný, zaopatřený a hlavně bude mít více času než teď. Takto si spojil svůj osobní a profesní život. Při takové motivaci čekal ovoce, které však zatím nepřicházelo.
Na dálnici se opět objevilo auto, které ho zbrzdilo. Vláďa reagoval úplně stejně. „Kreténe!“, zařval tentokrát. Navíc se rozhodnul pro pomstu. Zajel proto před dotyčného řidiče a několikrát prudce zabrzdil, aby ho vylekal. Potom opět prudce sešlápl plyn a vjel na dálniční exit.
Vláďa cítil vrnění motoru a hukot vzduchu rychle proudícího kolem auta. Měl rád rychlost, ale když se nad tím více zamýšlel, spíše mu ubližovala. Připadalo mu, jakoby se celý svět začal točit rychleji. Někdy při jízdě autem uvažoval, kam všichni ti lidé asi jednou, kam spěchají. Všechno se dělá v neuvěřitelném tempu, každý toho chce stihnout co nejvíce. Úspěch člověka se měří hlavně tím, kolik toho za den udělá. V dnešní době můžeme mít všechno, na co si vzpomeneme, ale to hlavní, „štěstí“ se ztrácí. Taky kdo o sobě může dnes říct, že je opravdu šťastný. Začínáme být obětí vlastního času, obětí vlastních cílů, obětí sebe samých. Stres, přepracování, špatná životospráva, infarkty, rakovina, deprese, sebevraždy to je jen vedlejší produkt naší společnosti.
Všechno to snad začalo měřením času. Jaký to mohl být prokletý vědec, když vytvořil takový pekelný stroj. Jakmile byl čas definován, mohlo se lidstvo na něj zaměřit. Najednou přišli lidé s termíny „mrhání časem“, „ztrácení času“ a snad vznikem těchto termínů počal vývoj k rychlosti. Rychleji, efektivněji a kdo se podle tohoto motta neřídí ten je označen za zevláky, flákače nebo loosery. Ti stejní lidé také přišli na měřitelné hodnoty ukazující jak se svým časem nakládáme. Výsledky, to je jediné co dnes všechny zajímá a podle čeho se měří úspěch. Duševní rozhled, se stal termínem, který používá jen úzká skupina intelektuálů.
foto3
Vláďa se myšlenkami vrátil zpět do přítomnosti a provedl další riskantní předjíždějící manévr, dokonce přes plnou čáru. Tentokrát jel po úzké klikaté silničce a troufal si opravdu hodně. Vláďa se cítil opravdu naštvaně. Za volantem nadával skutečně už na všechno. Před pár minutami poslal pár peprných výrazů řidiči auta, který prostě zabrzdil aby mohl dát přednost protijedoucímu autu a mohl odbočit doleva. Prostě normální dopravní situace, ale jelikož byl Vláďa v kůži toho, co musel skoro zastavit, tak ho ta skutečnost vytočila.
Takhle naštvaný už byl dlouhou dobu. Jeho vztek pramenil z více příčin. Nějací řidiči pro něj byla jen záminka k ventilování jeho pocitů. Mnohokrát se naštval jen kvůli maličkosti, ale to byla jenom záminka. Byl naštvaný na svět, na sebe, na ženy...
Vy mysli mu vyskočila další vzpomínka. Byla stará asi dva roky. Bylo jaro a on ležel na rozkvetlé louce a v jeho náručí se mu choulilo jeho malé ženské klubíčko štěstí. V přírodě bujel život a oni dva se cítili tak bezstarostně, tak šťastně…
Vláďa vzpomínku utnul hned v začátcích: „Je to pryč.“ Všechno je hrozně rychlé. Rychle nabýváme majetku, kariéry a partnera – a stejně rychle je můžeme ztratit. Ona rychlost totiž znamená obrovskou nejistotu. Člověk si nemůže být ničím jistý. Ani sám sebou. Ve Vláďovi se vzedmula nová vlna pocitů, které se mu tentokrát nepodařilo potlačit. Bouchnul pěstí bezmocně do volantu s tváří zkřivenou duševní trýzní. Za chvíli se dal více dohromady a rysy v obličeji mu ztuhly. Strhnul opět volant, aby předjel pomale jedoucí Fabii a své auto vedl v protisměru do zatáčky, kde nemohl vidět, jestli proti němu něco nejede. A ono jelo. Poslední, co Vláďa viděl, byly světla kamionu, řítícího se proti němu.


Pozn.: Povídka byla mimo jiné inspirována článkem geologa Václava Cílka „Duchovní rozměr ropy“, uveřejněným v časopise Respekt (9/2007).


Vložit komentář.

TOPlist