logoweb
Pavlův web

Silvestrovský příběh

1.

Už od první chvíle jsem nebyl z nadcházejícího silvestrovského večera nadšený. A to jsem tehdy ještě nevěděl, co se stane na závěr. No řekněte sami, trávili byste tyto slavnostní chvíle se dvěma lidmi, kteří se v blízké budoucnosti mohou stát vaším tchánem a tchýní? Jistě, vaše odpověď by určitě záležela na tom, jací jsou to lidé. Něco vám o nich povím.
Otec mé partnerky profesor Zbyněk Žába je ceněný odborník přes ekologii. Pravidelně píše odborné články do novin a časopisů. Je zván také na mnoho domácích a zahraničních diskuzí o směřování států unie v otázce životního prostřední. Je to velice zásadový člověk a jeho veliká touha je, aby se podle jeho zásad řídilo, co nejvíce lidí. Jenomže když je to zarytý vegetarián, abstinent a veliký zastánce zdravého životního stylu, tak právě jeho zásady nejsou v silvestrovský večer zrovna oblíbené.
foto1
Partnerčina matka Marcela Žábová je povoláním učitelka na základní škole. Je to jedna z profesorek u nichž se dá říci, že je pro ně učitelství spíše diagnóza než povolání. Takové typy jistě znáte samy ze školních let. Předně má neuvěřitelnou touhu se o všem vyjadřovat (to jestli věci opravdu rozumí je až vedlejší) a velice rychle sklouzává k přednáškovému tónu. Má moc ráda, když se jí ve společnosti věnuje pozornost a jakmile ji jen trochu projevíte, jste v pasti. Do konce večera vám stále něco povídá a stěží vás pustí ke slovu. A když už stihnete prohodit nějakou poznámku, nevěnuje jí sebemenší pozornost. Jediného člověka, kterého vydrží poslouchat je její manžel. Jak je někdy láska úzkoprsá že? Skoro by se dalo říci, že se k němu hodí, jen pro tuto jedinou vlastnost.
Paní Žábová má snad ještě zápornější vztah k alkoholu než její manžel. Její tělo prý sebemenší množství alkoholu nepřijímá a po malé skleničce vína je jí velmi zle. Nejspíš se divíte, co jsem si to vybral za partnerku. Jaká asi musí být, když pochází z takového prostředí. Mýlíte se ve svém odhadu.
Dcera manželů Žábových a má nynější partnerka Eva vyrůstala na vesnici, kde byla velice přísně vedena. Do konce střední školy to prý byla dívka, která nevěděla, co jsou to kluci a která ve škole seděla vždy v první lavici a snaživě zvedala ruku. Prostě učitelské dítě šílené kantorky. Zlom nastal tehdy, jakmile odjela na studia do velkoměsta. Rodiče tedy původně předpokládali, že se dostane na školu v bližším městě a bude každý den dojíždět domů. Zmýlili se. Evička na zkouškách zaškrtala úmyslně špatné odpovědi a její sen o samostatnosti se jí vyplnil, když jediná škola na kterou se dostala, byla skoro dvě stovky kilometrů daleko od domova.
foto2
Tam se jakoby utrhla z řetězu a stal se z ní úplně jiný člověk. Dost často to tak bývá u přísně vedených dětí, jakmile ucítí závan svobody, začnou si jí užívat plnými doušky. Prostě alkohol, lehké drogy a sexuální zkušenosti byly po pár letech na seznamu jejího vědění. Celé studium ale kupodivu zvládla. I když není se vlastně co divit. Kdyby jí ze školy vyhodili musela by zpět domů, kam jezdila jen o víkendech. Po studiích nastoupila na praxi do firmy snad v ještě vzdálenějším městě. A v té době jsem přišel na scénu já. Asi rok a půl jsme spolu chodili a v zimě si umínila, že mě představí rodičům.
Jenomže to dopadlo všelijak. Žábovi v té době žili stále na cestách, protože se ve světě právě projednával Kjótský protokol, jakožto závazek pro státy o snížení emisí a profesor Žába jako odborník tam nesměl chybět. Termín jsme tedy nechali na nich, že se jim přizpůsobíme. To se ukázalo jako špatný tah. Pozvali nás do jednoho hotelu v Jeseníkách, jenomže právě na Silvestra. Normálně bych byl nadšený z krásného dne na horách, kdy bych se koukal na zasněžené vrcholky a vychutnával romantiku zimy. Bohužel na silvestrovský den jsem takové plány neměl. A vůbec jsem nechtěl být celý večer u stolu se dvěma abstinenty a moralisty. Prostě úžasná kombinace, ale co jsem měl dělat? Slib byl jednou slib a já chtěl zapůsobit na rodiče dívky, u které jsem si dokázal představit, že s ní strávím celý život.
Už na cestě mě připadalo, jakoby mě nějaká vyšší síla říkala: "Nejezdi tam." Jako na potvoru totiž začalo hustě sněžit a já měl plné ruce práce (nebo spíš volantu) abych to zvládl. V rádiu moderátor pořád mluvil o velkých silvestrovských akcích. Nadšeně hovořil o velké zábavě a já ho jen v duchu proklínal. Má partnerka Eva se původně snažila mě rozptýlit a rozveselit, ale po pár marných pokusech to vzdala. Ze Silvestra stráveného s rodiči neměla taky kdovíjakou radost. Do lyžařského střediska Ovčárna v Jeseníkách jsme přijeli s hodinovým zpožděním, když jsme se několikrát zastavili v koloně na dálnici. Když jsem otevřel dveře od auta, málem mne odfouknul poryv ledového větru. Poté mě do tváře bodaly zmrzlé sněhové vločky, jak mi je vítr vmetal do tváře. Úžasné přivítání, říkal jsem si, když jsem balil hlavu do čepice. A já doufal, že když už nic, tak si tu alespoň zalyžuji.
foto3
Uvnitř hotelové haly poprvé vidím Eviny rodiče. Otec je malé hubené postavy. Vlasy krátké pečlivě načesané, na nose brýle bez obrouček, pod nimiž se skrývají hnědé oči s přísným pohledem. Je oblečen svátečně v obleku, kterému vévodí výrazná zelená kravata. Prostě ekolog se nezapře. Paní Žábová byla oblečena mnohem všedněji a podle šatů se dá odhadnout, že na sebe nerada upozorňuje. Má na sobě šaty typické pro ženy manažerky. Přiznám se, že tedy módě moc nerozumím, ale toto mě vypadá, jako úmyslné zakrývání ženství. Skoro takové jeptišky v moderní podobě. Hlavně zakrýt všechno. Na nose má také brýle, ale na rozdíl od manžela jsou výraznější a hlavně tlustší. Na takové brýle se používá přirovnání, že jsou jako dna od sklenice. Na tváři má mnoho vrásek, nejspíš získané z učitelské profese.
Vidím jím na očích, že pohled na mne nejspíš nesplnil jejich očekávání, ale chovají se zdvořile a snaží se nedat na sobě nic znát. Pan Žába mě tiskne ruku opravdu silně. Vánice venku mne přivítala příjemněji, myslím si. Po představování následuje pár zdvořilostních frází, méně zdvořilostní rozhovor s dcerou a poté jsme propuštěni z jejich společnosti s pozváním na společný večer.
Po schodech vyjdeme do druhého patra, kde otvíráme pokoj přímo naproti schodišti. Je pěkný, útulný. Pěkná ložnice s balkónem, výhledem do hor, dále televize, čistá koupelna, ještě jedna postel navíc, kdyby něco. Co by chtěl člověk víc? V mém případě je odpověď jasná. Zábavu, když je Silvestr. Svádím proto Evu a snažím se ji přesvědčit, abychom se na půl hodiny ztratili ze světa. Ona mě ale šeptá do ucha, že prý nemůže. Bože, dneska se proti mně snad všechno zpyklo. Prokletý Silvestr! Padám na postel a zapínám televizi. Dávají nějaký pitomý sestřih z minulých silvestrovských estrád.
foto4
Po mnoha malých utrpením vcházím z Evou do hotelové restaurace, očekávaje utrpení ještě větší. Ze začátku to moc dobře neprobíhalo. Cítil jsem jak mě pohled manželů Žábových spaluje a zároveň na mne nenechává suchou nit. Navíc mě situace nutí do přetvářky, kterou z hloubky srdce nesnáším. U tohoto stolu totiž hrozí nebezpečí, že by mohlo dojít k projasnění rodičovského pohledu na jejich dceru. Psal jsem vám, jak před rodiči celý život předstírala slušňačku. Její rodiče stále vidí nad hlavou Evy skoro svatozář, jenomže má to háček, když si přivedla mne. Ke mne ta svatozář moc nekoresponduje. Jsem totiž často člověk přímý s občasným sklonem k rebelantství a příležitostný pijan. Nemusím vám asi popisovat, že jak se na tyto vlastnosti dívá ten povedený páreček se mnou u stolu.
Rozhovor probíhal asi v tomto duchu.
Nejprve osobní otázky:
- Co jste studoval? (mám střední průmyslovku, z vysoké mě vyhodili po dvou letech) Po střední mě už nezbývaly prostředky na studium, tak jsem si našel místo v jedné firmě. Ale přemýšlím, že bych se ke studiu ještě vrátil.
- Proč jste studoval v Ostravě? (jinam jsem se nedostal a hlavně čím dál jsem byl od domova, tím blíž jsem byl chlastu) Lákalo mne studovat technickou univerzitu ve městě, jehož nedávná historie je založená na průmyslové výrobě.
- Co se vám líbí na naší dceři? (že je hlavně večer pěkná dračice) Protože je krásná nejen na těle, ale hlavně i na duši. A to se dnes vidí málokdy.
Potom politika:
- Jaký je váš názor na marihuanu? (příležitostný kuřák může hlásat přece jenom plnou legalizaci) Je to složitý generační problém, ale já si myslím, že by se člověk měl snažit, aby stál pevně oběma nohama na zemi. Proto říkám drogám ne.
- Co si myslíte o ekologických organizací? (je to parta blbců, kteří omezují naší zemi v průmyslovém růstu) Řekl bych, že z hlediska budoucnosti je to smysluplná práce. Člověk by si neměl ničit prostředí, ve kterém žije.

foto5
No, co vám budu povídat. I když Eva seděla při rozhovoru jako zařezaná a pranic mě při tom výslechu nepomohla, přesto jsem jí byl vděčen. Předem mě totiž řekla o názorech svých rodičů a já si mohl dopředu promyslet, co jim řeknu. Takže jsem jim odpověděl skoro vždy to, co chtěli opravdu slyšet. Bylo jim vidět na očích, že mnou nejsou sice kdovíjak nadšeni, ale hodlají mne tolerovat. Byl jsem sám se sebou spokojený, protože alespoň o to jsem usiloval. Moji nasazenou masku zdá se neprokoukli a tím se ani neodhalila Evina celoživotní přetvářka.
Nejhorší na celém večeru bylo, že zatímco já jsem se potil napětím, kolem nás byly už lehce podnapilé skupinky lidí, které se zjevně dobře bavily. Když už jsem se pomalu smířil s křížem, který celý večer musím nést na zádech, objevil se zázrak.
Po novoročním přípitku se manželé Žábovi s námi rozloučili. Pan Žába nám řekl, že manželce prý od rána není dobře a jde si odpočinout. A on jelikož je gentleman se nebude bavit (ano nazval ten večer zábavným, málem se mi tam protočily panenky), když jeho družka trpí. Pozval nás ještě na snídani a najednou byli naši trpitelé pryč. Před námi byla ještě další část silvestrovského večera. Propukl jsem tedy v nadšení a přemlouval jsem Evu, ať někam vyrazíme. Bohužel Eva se mnou radost nesdílela. Nejspíš už přijala představu o dnešní abstinenci a blízkost rodičů jí také dvakrát nehřála u srdce. Asi po půlhodině se také rozloučila a odešla na pokoj. Řekla, že nechá odemčeno, abych se dostal do pokoje a zbytečně ji nebudil. A nemám to prý přehánět, rodiče prý ráno poznají, když přijdu s kocovinou.
foto6
Přesunul jsem se k baru a objednal si panáka vodky. Místnost se od začátku večera velice proměnila. Lidé už něco popili a slušné chování a společenská etika se kamsi vytratily. V tak pokročilou dobu už bylo těžké začlenit se do společnosti. Byl jsem skoro rozhodnut odejít, když jsem potkal prvního známého člověka. Byl to můj spolužák ze střední s kterým jsem se neviděl už několik let. Jak se ukázalo, slavil tu Nový rok pravidelně několik let. Byl samozřejmě veselý a ihned mě vzal ke stolu jeho přátel.
Na stole stálo několik lahví whisky. Všechny byly otevřené a jejich obsah byl u každé značně pokleslý. No co vám budu vyprávět, myslím, že je vám úplně jasné co se stalo. U toho stolu sedělo hodně vtipných lidí, takže jsem se velice bavil. A jelikož opilý člověk má vlastnost, že dokáže střízlivého vycítit na sto honů, tak se mne kluci rozhodli preventivně opít. Drahé whisky jsem samozřejmě neodolal, takže jsem se do pokoje vracel úderem čtvrté hodiny mírně vratkým krokem. Stejně se ten Silvestr povedl, říkal jsem si, když jsem stoupal do schodů.
Dveře byly odemčené přesně jak Eva slíbila. Vešel jsem dovnitř, vyndal jsem si peněženku z kapsy a položil ji na skříňku. Postupně jsem se vysvlékl, oblečení jsem srovnal na hromádku vedle postele a uložil jsem se vedle spící postavy na druhé straně postele. Možná kdybych se lépe rozhlédl nebo méně pil, tak jsem si všiml, že na posteli ležely zachumlané v peřinách postavy dvě.

2.

Ráno mě Eva nekřesťansky probudila už v osm hodin. Hned mě popadly známé příznaky kocoviny. Bolehlav, v ústech jako v polepšovně, silná únava a veliká potřeba spánku. Proto jsem jenom oznámil, že na žádnou snídani nejdu, otočil jsem se na bok a spal jsem dál. Nevnímal jsem emotivní výčitky na mou adresu a v klidu jsem se odebral opět do sladké říše nevědomosti.
Další vzbuzení jsem uskutečnil až v jedenáct hodin. Kus ode mne seděla naštvaná Eva, která mě ihned vyčetla mou nepřítomnost u jejich rodičů. "Co si o tobě asi pomyslí? Musela jsem skoro přísahat, že jsi šel se mnou brzy domů a špatně se ti udělalo až ráno." Když jsem jí řekl, že se mi špatně udělalo opravdu až ráno, a že ještě než jsem šel spát mi bylo naopak hodně veselo, tak se urazila a řekla, ať se raději dám dohromady. Za půl hodiny mě totiž rodiče chtějí naposledy vidět na společném obědě. Využil jsem toho a provedl jsem základní ranní hygienu, cítil se opět jako člověk.
foto7
Zvláštní bylo, že mé šaty ze včerejška byly na úplně jiném místě, než na jaké jsem si vzpomínal. To nejspíš Eva, říkal jsem si. Když jsem hledal peněženku nastal problém. Přísahal bych, že jsem ji v noci dal na poličku u dveří. Prohledal jsem všechny místa, kde by mohla být ale po peněžence ani stopy. "No to je ti podobné", nadávali mi Eva, "ožrat se jako prase a ještě ztratit peněženku." Bránil jsem se: "Můžu ti odpřísáhnout, že jsem ji dal semhle." A ukazoval jsem na skříňku. Přemýšlel jsem nad tím, co se dělo v noci. Když je člověk opilý čas se mu splývá dohromady. Potom, co jsem usnul se mi akorát zdál podivný sen, na který si už nepamatuji, ale před mým příchodem se nedělo nic zvláštního, kde bych mohl ztratit peněženku.
Ještě zmaten ze ztráty, ovlivněn zbytkovým alkoholem jsem se usadil na židli společně s Evou a panem a paní Žábovými. Hned jsem byl tázán na moji ranní nepřítomnost. Prozradil jsem jim, že trpím občasnými migrénami a chytla mě právě dnes ráno. Byla to i částečně pravda, protože občas migrény opravdu mívám, nejspíš kvůli mému sedavému životnímu stylu. Chodil jsem kvůli tomu dokonce na neurologii. Žábovi mou odpověď přijali, nejspíš jsem na ně včera zapůsobil důvěryhodně.
Jak jsem tam seděl, jedl a společensky konverzoval, všiml jsem si třech pánů u sousedního stolu, že se na mne dívají. Jeden z nich těm druhým něco říkal a potom se všichni začali smát. Při tom všem na mne házely pobavené pohledy. Začal jsem nenápadně kontrolovat svůj vzhled, ale nic zvláštního jsem nezpozoroval. Začínám asi trpět paranoiou, asi se mi to zdálo, myslel jsem si. Nezdálo, asi za půl hodiny se stalo něco, co bych neočekával ani v tom nejšílenějším snu.
K našemu stolu přišel muž a žena asi o něco starší než já. Na tváři měl pobavený výraz a v ruce mou peněženku. "Neztratil jste tohle?", zeptal se mě s úsměvem. Byl jsem zmatený. Toho člověka jsem v životě neviděl, tak jak může vědět, že je to má peněženka? Pochybuji, že jsem tam měl nějaký svůj doklad, takové věci nosím úplně jinde.
"Děkuji. Kde byla?", odpověděl jsem překvapeně.
foto8
"Nechal jste ji na poličce. Ale řeknu vám, že jste nás s ženou v noci pěkně vylekal."
Nechápal jsem vůbec, o čem to mluví. Myslím, že to na mém výrazu ihned poznal.
"Vy si to nepamatujete?" Muž se začal nahlas smát. Nechápu, co mu na tom přišlo tak k smíchu, připadal jsem si ještě zmatenější. "No já to chápu. Když někdo člověka vzbudí uprostřed noci, tak mu to moc nemyslí."
"Co prosím?" Vytřeštil jsem na něj oči. Co to říká? Usnul jsem u sebe v pokoji a probudila mne Eva úplně na tom stejném místě. Co když někde našel moji peněženku a teď si vymyslel šílenou historku, aby mě znemožnil před rodiči Evy? Co to je za člověka?
Slova se ujala jeho žena. "Víte včera šly naše děti dřív spát a my je nechtěli zamykat. Takže klíč zůstal u nich a ony nechaly odemčeno, abychom je někdy k ránu nemuseli budit. No a vy jste si nejspíš spletl patro. Ty pokoje mají stejné místnosti a jsou stejně vybavené, takže vám to asi nepřišlo divné."
Začínal jsem si rozpomínat na sen, o kterým jsem si myslel, že se mi jen zdál. Cítil jsem jak rudnu.
"Takže jste se uložil k nám do postele a vedle vás spaly naše děti. My jsme jim slíbily, že můžou spát pro jednou na našem místě." Paní se začala smát, začal mluvit zase její muž: "A jsme se vrátili do pokoje a vedle dětí jste spal vy. Oblečení jste měl srovnané vedle postele, prostě jste byl jako doma. Tak jsme vás vzbudili a vzal jste si ještě celý rozespalý oblečení a šel jste o patro výš. Jen tu peněženku jste si u nás zapomněl."
Oba se začali smát, ale brzy nasadili vážnější výrazy, když viděli reakce jejich obecenstva u stolu. Manželům Žábovým plály oči a se zamračenými výrazy koukali do mé, již úplně rudé tváře. Eva vše sledovala s vytřeštěným výrazem, něco takového rovněž neočekávala.
"Ehm, já… já se omlouvám, jestli jsem vás vylekal. Děkuji vám za všechno. Omlouvám se", začal jsem blekotat, jen co jsem se trošku vzpamatoval.
Pan a paní poznali, že je něco špatně a proto přijali mé díky, ihned se rozloučili a odešli. Já jsem zůstal u stolu se dvěma supi a s mým malým kouskem štěstí, který se tvářil dost zklamaně. "Dovolte abych vám to nějak vysvětlil.", snažil jsem se něco zachránit. Bohužel marně paní Žábová mi nedala šanci.
"Tady není nic k vysvětlování mladíku. Očividně jsme se s manželem ve vás zmýlili. Mysleli jsme si, že máte alespoň trošku slušného vychování a víte, co je dobré a co špatné."
"Ale to není pravda, já…", snažil jsem se něco namítnou, ale paní Žábová byla opět rychlejší. "Cože, to si myslíte, že je normální lézt namol opilý k cizím lidem na pokoj? A k tomu spát vedle dvou malých dětí? Víte jaký mohly mít šok, kdyby jste je vzbudil?"
"Ale… já…", nevěděl jsem co říct, byl jsem v koncích.
foto9
Pan Žába se chopil slova: "Já myslím, že je nejvhodnější čas, abychom to tu úplně ukončili. Měli bychom už jít, musíme se včas dopravit na letiště. Včera byl pro mne příjemný večer a zdá, že nejen pro mne." Při posledních slovech se obrátil na mne s výrazem opovržení.
Skutečně za hodinu pan a paní Žábovi odjížděli, skoro bych řekl až prchali, pryč. Paní Žábová ještě při odchodu stihla procedit mezi zuby na Evu: "My si ještě promluvíme." Nejlepší na tom bylo, že se mnou se vůbec nerozloučili. Bylo to jasné gesto. Pěkně jsem to podělal.
Po zbytek cesty domů se mnou Eva skoro nepromluvila a ani já jsem neměl náladu do řeči. Až jak jsme přijeli, jakoby v ní vzkypěla krev a hodinu jsme se hádali. Ale bylo to dobře, pročistil se mezi námi vzduch a my jsme mohli být spolu dál, i když mi to Eva dlouho nemohla zapomenout. Všechny problémy jsme nakonec přestáli a já ji po dalším roce společného života požádal o ruku.
Naše soužití dodnes funguje dobře a musím říct, že mě stále naplňuje štěstím. Bohužel při rodinných sešlostech a setkáních mě připadá, jakoby příhoda z Jeseníků stále visela ve vzduchu. Můj tchán a tchýně mi to ve skutečnosti doteď nemůžou zapomenout a vlastně skoro pořád se na mne dívají skrz prsty. A to i přes tu skutečnost, že jsem začal souhlasit s jejich názory. Ano, když totiž začnou mluvit o tom, jak je alkohol špatný a zrádný, v duchu jim souhlasně přikyvuji.

Vložit komentář.

TOPlist