logoweb
Pavlův web

Zpověď směšného člověka

Útržek z regionálních novin …zemřel bývalý inženýr architekt, který byl třikrát zvolen do poslanecké sněmovny. Byl nalezen ve svém bytě ležící na zemi. Přivolaný lékař konstatoval jako příčinu smrti srdeční zástavu. Bývalý poslanec z politického života odešel kvůli zdravotním problémům v roce 2005. Podle blízkých lidí ke konci života trpěl depresemi, byl uzavřený a prakticky nevycházel ze svého bytu. "Byl to zvláštní… (zde útržek končí)

Následující text byl nalezen v bytě zemřelého při nastěhování nového nájemníka. Dva popsané listy papíru ležely zmačkané pod těžkou dřevěnou skříní. Podle slov nynějšího majitele bytu, je tam jejich autor nejspíš v rozčilení odhodil.


Jsem směšný člověk. Už mnoho večerů trávím sám ve svém bytě, kdy se s trpkým úsměvem směji sám sobě. Někdy zkouším ty myšlenky popsat, ale jakmile dostanou hmotnou podobu, začnu se cítit strašně. Ale i tak se k psaní stále vracím a trýzním se dál. Nevím proč to dělám, nejspíš mě to nějakým zvráceným způsobem uspokojuje. My lidé jsme podivní tvorové. Ale nechci tu psát o lidech, ale o sobě, takže zpět.
Směšnému člověku vždy utečou podstatné věci, i když je má přímo před nosem. Začalo to už ve škole. Podlehl jsem všem těm řečem o píli a snaze. Poctivě jsem se proto snažil, zvedal ruku dříve než ostatní, bojoval jsem o to, abych byl nejlepší. Vyplynuly z toho dvě věci. První, že jsem byl představen starostovi jako nejtalentovanější student, a druhá, že mě nikdo neměl rád.
foto1
A tak to šlo dál. Cítil jsem svírající pocit, vždy když jsem pohlédl do tváří veselých a šťastných spolužáků. V ten moment jsem na chvíli zatoužil mít také bezstarostné mládí, ale raději jsem hned tu myšlenku potlačil přemýšleje nad tím, co ještě musím udělat. Musím přečíst ještě mnoho knih, jenom tak se můžu zdát být chytřejší než ostatní. To je totiž mé malé tajemství. Nejsem vůbec kdovíjaký inteligent, jsem jen průměrně chytrý člověk, který však sází na svou cílevědomost.
Ta se rozvinula myslím nejvíce na střední škole. Škola byla zaměřená na konkrétní obor a já se ho chytl, jako ten tonoucí, co se stébla chytá, abych měl v životě alespoň nějaký cíl. Čtyři roky jsem pečlivě rýsoval a navrhoval. Úspěchy přišly samy. A jak jsem se cítil já? Ve dne jsem se hnal bůhví za čím a večer jsem si div netrhal vlasy, když jsem na vlastní kůži cítil svou rozpolcenost. Někomu jsem se tehdy se svým trápením svěřil. Odpověděl mi velice rychle: "Prosím tě nevykládej mi, jak se máš špatně. Vždyť máš všechno. Jsi směšný."
No a tak jsem se stal směšným. Skleslý výraz vystřídal trpký úsměv, který mi vydržel až doteď. A tak jsem si řekl, když jsem směšný, tak ať to alespoň stojí za to. A po maturitě s vynikajícím prospěchem jsem si to zamířil rovnou na vysokou školu. A tam opravdu moje směšnost nabyla úplně jiných rozměrů.
Moje aktivita tam náhle měla možnost rozprchnout se do všech stran, což se také ihned stalo. Chtěl jsem všemu rozumět a všechno chápat. Matematika, ekonomie, politika, žurnalistika… čím více tím lépe. A kvůli tomuto se objevil můj základní zlom v životě. Zvykl jsem si na nedostatek času.
Pokud mě někdo známý potkal na ulici, uslyšel jen můj letmý pozdrav a hned ho ovál vzduch, který se vzdýmal za mou, skoro běžící postavou. "Ten je ale směšný", smáli se mi. Já nad tím ale nepřemýšlel, neměl jsem na to čas. Je to zajímavé, když nad tímto obdobím tak přemýšlím. Hrozně rychle mi uteklo, jak jsem měl stále co dělat, ale nyní nevím, co bych o něm napsal mimo svou práci. Žádné zajímavé zážitky se mi nevybavují. Vedl jsem tehdy život plný, ale zároveň prázdný.
foto2
Po promoci jsem nastoupil na nové místo a začal jsem vydělávat peníze. A našel jsem si také novou zálibu, která mě naplňovala. Bylo to nakupování. Našel jsem veliké potěšení z vlastnění krásných věcí, které vzbuzovaly v mém okolí obdiv. Dokázal jsem celý den vybírat v různých obchodech jen jedinou věc. Tehdy se mi lidé přestali smát za mou směšnost. Moje prokletí zmizelo. Byl jsem najednou perspektivní elegán ve značkovém obleku s nechutně drahými hodinkami na zápěstí. Snad poprvé v životě se o mne začaly zajímat ženy a já si dosyta užíval toho, co mě bylo po mé dospívání odepřeno. Bohužel žádná žena se mnou dlouho nevydržela nebo já jsem nevydržel s ní. Dost podstatným důvodem byl můj stálý nedostatek času. Také jsem měl až panickou hrůzu z ženění. Bylo by to, jako bych měl kouli na noze, říkal jsem si. Můj život by se hrozně změnil a změna není dobrá. Vážný vztah by mne až příliš omezoval. Na své deprese ze samoty na střední škole, jako bych úplně zapomněl. Osud bohužel chtěl, abych je zažil ještě intenzivněji. Ale to už opět předbíhám.
Má kariéra stoupala čím dál výše. Mnoho času jsem strávil na cestách, protože o mé znalosti a zkušenosti byl zájem nejen v naší vlasti. Několik let jsem strávil pouze na dálnicích. I když jsem takto procestoval půlku světa a byl na mnoha místech, všechna ta pestrost a odlišnost se mi slily v jeden pořád stejný dálniční pruh. Byl jsem za intelektuála a odborníka, který se vyzná ve svém oboru, pravidelně v něm publikuje a dokonce se vyzná i v jiných stránkách života. Opájel jsem se svou dokonalostí a pro uspokojení svého ega jsem začal dokonce přednášet na vysoké škole. Jenomže úspěch na poli mého technického oboru mě po nějaké době přestal stačit. Toužil jsem po daleko vyšších metách. Vždyť co můžu dokázat jen jako inženýr. V té chvíli jsem začal toužit po moci. Znamenala pro mne možnost dokázat mnohem více než dosud. V padesáti letech jsem proto vstoupil do politiky.
I když jsem měl celkem pomalý rozjezd, dokázal jsem se vyšplhat celkem vysoko. Práce v politice se začala jevit jako velice zajímavá a po vyhraných volbách jsem dočasně zanechal mého zaměstnání. Už jsem byl na jiné profesní dráze, která skýtala mnohem vyšší možnosti. I když bych se tu mohl rozepsat o zákulisí naší politiky, neudělám to. Není to smyslem mého psaní.
Myslím si, že jsem patřil k málu politiků, kteří vysoké pozice dosáhli skutečně více tvrdou prací, než zákulisními intrikami (i když musím přiznat, že jim politik prostě nevyhne). Uplynulo několik pro mne úspěšných volebních období. I když si myslí veřejnost o politice opak, byly to pro mne nejnáročnější roky mého života. Mé pracovní tempo bylo neuvěřitelné, bral jsem si to na svá bedra mnoho, částečně i proto, že jsem chtěl mít vždycky všechno pod kontrolou a málo jsem lidem důvěřoval. Vyskytlo se také pár mých osobních problémů, jaké jsem musel řešit společně s každodenním množstvím problémů ve sněmovně.
foto3
V této době (to bylo v průběhu mého třetího období v politice) jsem byl až neuvěřitelně přepracovaný a k mé škodě mi to velice uškodilo. Alfou a omegou politika v dnešní době je skutečnost, jak se dokáže prezentovat v médiích. V mých zlatých časech mě to šlo znamenitě, jenomže pokud novinář zpovídá politika skoro k smrti unaveného, až velice snadno ho dostane do úzkých. To byl přesně můj případ. Začal jsem působit zmateně a roztržitě a jeden novinář mě hodnotil dokonce i směšně. Ano, opět deja vu ze základní školy. Byl jsem zase směšný a moc jsem to chtěl napravit. A jak jsem byl celý život zvyklý na jediný způsob řešení problémů, chtěl jsem to změnit ještě větším pracovním nasazením. A brzy mé jednání přineslo ovoce. Za týden jsem se přímo ve sněmovně psychicky zhroutil a byl jsem hospitalizován v nemocnici.
Nemusím vám snad ani popisovat, jaké sousto to bylo pro noviny. Když jsem se vrátil byl jsem v očích národa jako směšný muž, pro kterého je práce ve vládě až příliš velké sousto. Bylo mě z toho strašně. Jediný smysl své existence jsem viděl v okamžiku, kdy se ve stáří ohlédnu zpět a budu vidět mé celoživotní dílo, díky kterému se toho v našem národě mnohé změnilo. Léta jsem bojoval za tento sen a šplhal jsem se na žebříčku kariéry stále výše, abych jej mohl uskutečnit. Náhle jsem však dostal políček, který mě dostal snad do té nejhlubší propasti, o jaké jsem věděl, že se z ní už nikdy v životě nedostanu.
Pro člověka je to hrozivá rána, když přestane ve věcech vidět smysl. Vždycky jsem se snažil co nejvíce vyrůst a nakonec se dozvím, že na vysněné plody nikdy nedosáhnu. Kolik mě to stálo vůle a sebezapření. Bylo to k ničemu. Nikdy jsem se nedokázal přehoupnout přes onu směšnost. Nyní se mi okolí směje a já se směji také, což je snad ještě horší, když člověk přestane mít úctu sám k sobě. Stačí mě můj vlastní sebevýsměch, proto jsem už přestal toužit po společnosti jiných osob. Proč také, když v odrazu jejich očí vidím jenom svoji směšnost a nicotu.
Myslím si, že jsem svůj život postavil na příliš slabých základech a cílech. I když cíle byly moc vysoké, je to jako by jste stavěli mrakodrap, ovšem tak moc štíhlý, že zaručeně jednoho dne spadne. V životě jsem měl stavět i na dalších hodnotách a mnohem více si všímat světa. Měl jsem například obětovat část své kariéry pro založení rodiny a více si vážit a udržovat přátelství. I když by můj postavený dům nebyl taky vysoký, měl by pevné základy a vydržel by i silnou ránu osudu.
Třeba mi pánbůh ještě dá jednou příležitost zkusit prožít svůj život jinak, říkám si, když sedím po několikátý rok sám v křesle obývacího pokoje. Možná, kdybych ho žil podruhé s mými dnešními zkušenostmi, pak bych možná… nebyl směšný.

Vložit komentář.

TOPlist