logoweb
Pavlův web

Cesta z města

Na autobusovém nádraží v Praze byl brzký ranní shon na denním pořádku. Podzim se pomalu chýlil ke svému konci a blížící se zima čím dál víc ubírala denního světla. Pouliční lampy a reflektory autobusů osvětlovaly velké množství lidí, snažících se v páteční ráno opustit pražskou metropoli. Jejich dobrou náladu dnes zjevně potlačilo vstávání, tma a nepěkné nástupiště.
foto1
Mezi únavou otupělými a naštvanými tvářemi se vyjímala tvář jediná. Patřila studentovi Martinu Vybíralovi, který právě nastoupil do autobusu mířícího na jižní Moravu, do malého města Třebíč. Na jeho obličeji, i přes všechny příkoří dnešního rána, byla patrná spokojenost. Martin se usadil na své místo, vytáhl knížku a dal se do čtení, aby mu cesta rychleji utíkala.
Netrvalo to dlouho a díky pár popsaným stránkám papíru se dostal na úplně jiné místo v kůži odlišného člověka než byl on sám. S očima upřenýma na slova nevnímal, jak autobus míjí vysoké administrativní budovy, tvořící jakýsi obvod města. Zatímco se řidič doslova prodíral hustým provozem na dálnici, Martin si prožíval své soukromé literární dobrodružství. Měl rád jízdu autobusem, kdy mohl trávit čas pouze se svými myšlenkami. Unikal vlastně dvěma způsoby. Z reality příběhem a z města prostředkem dopravy.
Ze sladké fantazie procitl až na silnici vedoucí z Jihlavy, krajského města Vysočiny. Najednou už necítil potřebu uniknout od světa četbou, ale raději sledoval krajinu přes sklo autobusu. Uvědomil si, že takový pohled se mu už týden nenaskytnul. I když se ve školním týdnu dost často procházel po pražském nábřeží a s užaslým pohledem pozoroval,jak se nasvícené Hradčany odráží ve vlnách Vltavy, pohled na obyčejnou krajinu jeho rodiště ho dojal.
Po nějakém čase přejel horizont malého kopce, jaké jsou pro vysočinu typické a do jeho výhledu se konečně dostalo město Třebíč. Stálo v kopcovité krajině, jakou protínala řeka Jihlava. V třebíčském "ďolíku" bylo centrum a to se rozpínalo a stoupalo do svahů. Z malého, asi čtyřicetitisícového města nebyl nikdy problém během pár minut zmizet do přírody. Proto si Martin toto místo zamiloval.
foto2
Pár jeho přátel, co také začali studovat v Praze se od tohoto města začali distancovat. Pořád hlásali, že v metropoli je to lepší. Že je tam větší zábava a domů skoro jezdit nebudou, protože je tam nuda. Martin tomu nerozuměl, dokonce ho to i trošku trápilo, protože sám cítil úplný opak. Jistě, sám se najednou dostal do úplně jiného světa. Poznal nové prostřední, nové přátele, nové příležitosti, zdálo se tak snadné odhodit svůj dřívější život do odpadkového koše a začít znovu.Bylo lákavé, ale opravdu by to stálo za to? Martin si říkal, že by tím ztratil kus sama sebe.
Jenomže dřív takto nepřemýšlel. Dokonce se nemohl dočkat až Třebíč opustí. Neměl rád, že bydlí na okraji města, mimo všechno dění. Kritizoval, že je Třebíč moc malá, lidé se tu znají a koluje tu mnoho drbů. Těšil se proto do velkého města, kde bude ve středu všeho, bude mít velký výběr, jak trávit volný čas a také velké pražské davy budou dostatečně anonymní.
Je to paradox. Dnes přijížděl do Třebíče a těšil se, až si půjde zaběhat do lesa, který měl od bytu jen pár stovek metrů a plánoval jak večer půjde do jednoho z mála klubů pro mládež, kde byl snad už tisíckrát a znal tam každou tvář.
Martin nad tím uvažoval, když šlapal z borovinského kopce směrem k domovu. Šel po silnici plné děr a opět s úsměvem vzpomínal na to, jak po silnici pravidelně jezdil na kole. Kolik energie tu zanechal. Vzpomínky se mu od té doby, co vystoupil z autobusu, hrnula jedna za druhou.
Proč se tak Martin cítil? Nikdy nemohl zapomenout na místo, kde vyrostl, protože do každé činnosti, co tu dělal vložil kousek svého srdce. Proto je s tím místem spjatý a snad ho ani nepřestane mít rád. Je konečně doma.

Vložit komentář.

TOPlist