logoweb
Pavlův web - články


Pokus o román - 3. kapitola

Ve dveřích se zjevil vysoký a štíhlý mladý muž. Do obličeje mu padaly výrazně černé vlasy, které si česal dozadu skoro jako hrdinové z filmu Pomáda. Díky jeho hezkému obličeji a tmavě hnědým očím se k němu takový styl účesu nanejvýš hodil. Měl vysokou urostlou postavu a velmi vypracované nohy, jaké mu mohl závidět snad každý sportovec. Na oholených lýtkách mu byl vidět snad každý sval. Blíže si Petr všimnul výrazných bílých jizev na jeho obou opálených nohách. Právě kvůli takovýmto odřeninám z častých pádů si cyklisté pečlivě holí nohy. Na chlupech se totiž nedrží nečistoty a rána rychleji srůstá.
Nový příchozí se zatvářil ne moc nadšeně, když v místnosti uviděl ještě někoho dalšího. Očekával zřejmě jen samotnou Naďu. Oblečen v šortkách a tílku vešel dovnitř a oslovil dívku: "Hledá tě Kadlec, náš mechanik. Nalepil ti prý novou galusku, tak si pro to zajdi. A měla by jsi jít hned, protože tady nebude na rozjížďky, tak aby ses třeba nemusela narychlo rozehřívat u někoho v posteli", dodal s úšklebkem.
Naďa otevřela ústa a bylo vidno, že neměla na jazyku nic pěkného. Pak si ale náhle uvědomila Petrovu přítomnost a ústa zase zavřela. Jen s ledovým výrazem řekla: "Neboj, tvoji pomoc potřebovat rozhodně nebudu."
foto1
Než se za Naďou zavřely dveře, ještě koukla na Petra a usmála se. On se usmál také, ale hned si uvědomil, s kým to vlastně zůstal v místnosti sám. Jak na sebe pátravě hleděli, Petr si uvědomil s jakým to člověkem má tu čest. Ten člověk se jmenoval Martin Manďák a jeho jméno bylo ve světě mládežnické cyklistiky velice známé. Ještě když závodil za mladší kategorie, vyhrál Mistrovství republiky v silničním závodě a poté reprezentoval naši zem na několika zahraničních akcích. I když to byl veliký talent, Petr si nemyslel, že je zároveň veliký člověk. Připadal mu jako špatné ovoce. Na povrchu zářivý a zdravý, jenomže uvnitř měl kazy. Při závodech se choval, jako by se vše konalo jen kvůli němu. Patřil k lidem o nichž se dá s trochou nadsázky říci, že uznávají jen "kult vlastní osobnosti".
Petra při pohledu na Manďáka však napadlo něco jiného. Uvědomil si, že je to jeden z pražských závodníků, které včera srazil na dráze. Petrovi začalo připadat, jakoby Martin Manďák přemýšlel právě nad tím.
"Ty jsi také zvyklý vstávat tak brzo?" zeptal se ho Martin a otázku položil takovým zvláštním tónem. Nebyl z ní cítit žádný zájem o rozhovor, jaký sám začal. Petr vteřinu rozmýšlel, co odpovědět, ale právě tu vteřinu si Manďák vyložil tak, že stejně neřekne nic zajímavého, začal mluvit proto zase on: "No asi ano, když jsi tu seděl s tou ranní poběhlicí. To ona ti dala vločky s mlíkem?", zeptal se.
Petr přisvědčil a Manďák se začal smát: "Hahaha. Tak to mám asi o soupeře míň. Musím jí poděkovat. Zkus si někdy do mlíka kápnout citrón. Uvidíš jakou břečku ti to udělá v žaludku." Martin se po těchto slovech otočil a vyšel zpět na chodbu.
"Přeji příjemné křeče na startu.", ironicky pokynul rukou na pozdrav, zavřel dveře a se smíchem odešel.
Petr koukal na zavřené dveře a po chvíli pokrčil rameny a vrátil se zpět k jídlu. I když příliš nevěřil Martinovým slovům o mléku, stejně v něm vzbudily nejistotu o jeho budoucím výkonu. Závodníci jsou mnohdy pověrčiví a dodržují skoro až nesmyslné rituály, protože věří v jejich účinnost. Co se týče různých detailů například ve stravě nebo údržby kola, to jsou skoro šílení. Jenomže takové lpění na maličkostech by mělo cenu možná až v profesionální cyklistice. V té mládežnické rozhoduje hlavně píle a vůle a vše ostatní je už jen hraní si na profesionály. I přesto se Petr rozhodl vločky raději vyhodit a vrátit se zpátky do pokoje pro své věci.
Za hodinu, co Petr strávil v kuchyni, se místnost, kde spal, úplně proměnila. Pár hochů sice si stále užívala sladké dřímoty, avšak většina z nich byla už na nohou a s rozespalými tvářemi si chystali věci na závod. V celé místnosti spalo celkem šest chlapců, včetně Petra, ve věku sedmnácti a osmnácti let. Všechny spojovala skutečnost, že byli ze stejné kategorie juniorů a jezdili za brněnský tým. Petr při příchodu pozdravil, ale jeho přítomnost zaregistrovala jen méně zaneprázdněná polovina osazenstva.
Pozdravil ho Tomáš Kautský, který seděl na posteli a přátelsky se ho zeptal: "Jak se cítíš na dnešek? Bolí tě to?" Ukázal na jeho obvazy.
"Nic, co bych nesnesl", odvětil Petr. "Tebe bych porazil i s jednou nohou", dodal s úsměvem. Rádi se s Tomášem vzájemně hecovali. Pomáhalo jim to hlavně psychicky. Párkrát se stalo, že se při závodě ocitli pospolu v méně početné skupině. Jakmile jede menší skupinka závodníků je důležité, aby všichni drželi pospolu a jeli stejné tempo. S Tomášem a Petrem se to ale nedalo. Tak moc soutěžili o pozici před tím druhým, že se skupina vždy rozpadla pod jejich neustálými úniky a změnami tempa. Když byli spolu, už jim nezáleželo na pozici v závodu. Jejich cíle se vyloženě změnily s přítomností toho druhého.
Přesto byli oba velcí přátelé. Tomáš Koutský byl v kolektivu známý pod přezdívkou "Chytrej". Tomášovou další zálibou kromě cyklistiky, byly totiž počítače. Je paradoxem, že naprostá většina lidí pohybující se v počítačovém průmyslu se chová jaksi jinak oproti běžnému průměru. Tomáš si ale vysloužil svou přezdívku nejen díky této odchylce. Při běžném hovoru často užíval cizích výrazů a to činilo jeho mluvu velice neobvyklou. Také jeho klidné chování se dalo přirovnat k inteligentnímu. Tomáš zkrátka zaujal a jeho přezdívka byla více než trefná. Lehce rezavé vlasy měl střižené do pětimilimetrového účesu a jeho celkem průměrné postavě vévodily výrazně kulatá záda.
Tomáš Koutský Petrovi jeho poznámku vrátil: "I když dneska pojedu jako turista, stejně budu před tebou. Ty se totiž zase smotáš v první zatáčce." Narážel na včerejší Petrovy trable. Výraz "smotat se" je mezi závodníky velice zažitý. Označuje prostou skutečnost, kdy někdo spadne. Petr s Tomášem párkrát přemýšleli, jak mohlo to slovo vzniknout, ale dopadlo to bezvýsledně. Faktem ovšem bylo, že tohoto slovesa užívali snad všichni.
Zmínku o včerejším pádu zachytil Jiří Kabelka. Jiří právě jedl rohlík, který záhadně našel ve své tašce. Byl znám jako jedlík týmu, protože když byl hlad, byl schopen sníst naprosto cokoliv. Byl menší rozložitější postavy. Skoro až působil, že je tlouštík, ale byl to jen klam. I když měl na svém těle více tuku než průměrný cyklista, měl také mnohem víc svalové hmoty. Jiřímu Kabelkovi se v týmu říkalo "Taštička". V tomto pseudonymu se odráželo Jirkovo příjmení i jeho nekonečná chuť k jídlu.
foto2
"No Péťo, dneska by jsi mohl taky srazit nějakého Pražáka, aby tady Milda mohl zase vyhrát", ukázal na Milana Štyvara, nejlepšího dráhaře v týmu a začal se smát. Jiřího kulatý rozesmátý obličej vypadal moc sympaticky a vyzařovala z něj veliká dobromyslnost.
Začal se smát i Honza Píka hrubým silným smíchem. "Jak moc prozradí smích o lidských charakterech", pomyslel si Petr. Píka byl hubené střední postavy, vlasy střižené snad ještě víc nakrátko než Tomáš Koutský. Petr zaslechl párkrát mezi řečí, že patří k hnutí Skinheads v Brně. Píka byl jeden z nejlepších závodníků na silnici neboli silničářů. Honzu Píku Petr neměl příliš v lásce, pro jeho neustále ironické poznámky, jimiž častoval své okolí a bohužel někdy i své kamarády z týmu. Petrovi připadalo, že mu nezáleží na nikom jiném, než na sobě samém.
"Kluci poslouchejte", vynutil si pozornost Píka, "Víte jak Pražáci říkají šalinkartě?" Když neslyšel odezvu, tak si po dramatické pauze odpověděl sám: "Tramvajenka!" Následoval výbuch smíchu v celé místnosti. Petr se smál také, ale něčemu úplně jinému. Sám totiž nebydlel v Brně, i když jezdil za brněnský tým. Žil v městě Třebíč, maloměstě nacházející se mezi Jihlavou a Brnem. Vždycky měl proto na spory typu Praha versus Brno určitý nadhled.
Bohužel taková rivalita byla úplně běžná a dá se říci i nesmyslná. Vždyť rozdíl v takových obrovských metropolích může být jen v urbanismu nebo architektuře. Lidé jsou od přírody jiní, ale v posuzování lidí podle původu je jenom tvoření umělých odlišností, jaké ve většině případů se nám jenom zdají.
Poznámka o šalině a tramvajence byla trefnější více než si Píka myslel. Vyjadřovala naprostou zbytečnost na poukazování nějakých rozdílů. Ještě k tomu bylo ironické, že šalinkarta, jako slovo, byla mnohem směšnější než pražská tramvajenka.
Jenomže tak to viděl pouze Petr. V cyklistickém pelotonu platilo podobné pravidlo jako u řidičů. Pražský automobilista ze zásady nepustí auto s brněnskou značkou a naopak to platí také. Neexistovala větší rivalita při závodech jako u těchto týmů Prahy a Brna. Petr snad nikdy neviděl závodníky z Dukly Praha a z Favoritu Brno, jak se spolu přátelí nebo tráví čas. Maximálně viděl jen formální rozhovory. Když brněnský závodník někdy mluvil o nějakém pražském, nikdy mu neříkal Pražák, pro něj to byl cajzl. Naopak se brněnští cyklisté častovali výrazy vidlák nebo řepák. Petr si říkal, že takový pohled musí být ve velkoměstech snad vštěpován od narození. Prostě rivalita existuje a když v takových názorech vyrůstá mladý člověk, lehce přivykne.
Smích a veselý hovor za pár minut ustal a každý se vrátil ke své přípravě. Petr vytáhl z tašky svůj včerejší dres. Působil jako kus hadru. Celý pravý bok byl propálený a s takovým dresem závodit rozhodně nemůže. Když cyklista ve velké rychlosti spadne na hladký dřevěný povrch, zraní se plošnými popáleninami. Po čase se na ní vytvoří obyčejný strup a vypadá jako normální odřenina, i když to vlastně odřenina není. Petr si z toho nic nedělal. Zranění se mu do týdne zhojí a dres mu určitě zašije máma.
Dres dal zpátky do tašky, navlékl si elastické kraťasy a přes hruď si připevnil černý pás. Ten pás byl součástí sportesteru, kterým se měří a vyhodnocuje tep. Všichni závodníci pravidelně chodili na lékařské kontroly, kde jim lékaři zjistili různé prahové hodnoty. Podle těchto hodnot například věděli, jakou námahou nejlépe připraví své tělo na závod nebo jakou zátěží mají trénovat. Při tréninku bylo zvláštní, kolik jen měli cyklisté čísel. Vše okolo rychlosti nebo frekvence šlapání jim vyhodnocoval tachometr a vše kolem námahy zase sportester. Novější přístroje se daly také připojit na počítač a vyhodnotit celý trénink do grafu. Technika pronikala celou společností a ve sportu to nebylo jiné.
Za pár minut Petr odcházel společně s Tomášem Koutským po chodbě směrem k dráze. Nebyli sami. Po chodbě už proudilo více mladých lidí oblečených v pestrých dresech. Ozýval se tu klapot z cyklistických bot. Chůze v tretrách zní vůbec komicky. Na podrážce této obuvi je totiž připevněn takzvaný kufr z litiny, který se přicvakává do speciálních závodních pedálů. Při obyčejné chůzi tento kufr cvaká, jako bota vysokým podpatkem. Někdo z dálky by si mohl mylně myslet, že k němu přichází skupina krásných slečen.
Petr s Tomášem prošli dlouhou chodbou, kterou osvětlovalo probouzející se letní slunce. Cestou se bavili o tom, co je dnes čeká. Na programu je jenom pár závodů. Ke konci se totiž koná závod dvojic všech kategorií, což je závod náročný na čas, techniku a přípravu. Ani jeden z nich nepojede, protože na dráze nemají ještě tolik zkušeností začátečníci. Petr očekával dnešek jako pohodový den.
foto3
Na konci chodby bylo schodiště, pod kterým se nacházel přetlakový vstup do haly. Celý prostor dráhy byl zastřešen nafukovací konstrukcí, která se velmi často používá u tenisových hal. Zjednodušeně lze princip přirovnat k nafouknutému balónu. Petr prošel dveřmi a ucítil, jemu již známé, zalehnutí uší. Tak se lidské tělo vyrovnává s náhlou změnou tlaku. Petr se ocitnul na ochozu. Na samotnou dráhu ještě pořádně neviděl, ale slyšel hukot od cyklistů, kteří již na dráze jezdili. Ode dveří přešel do malé místnosti, kde byly uskladněny kola. Některé vysely na stěnách, jiné byly opřeny jedno vedle druhého. Byl tu uskladněn také různý kolařský materiál. Mnoho náhradních kol, disky, hrazdy, řidítka, ráfky... Když tuto místnost Petr poprvé navštívil, byl udiven co by se zde všechno nenašlo.
Chvíli čekal než se dostal ke svému kolu. Bylo už postarší s ocelovým těžkým rámem. Dráhová kola jsou vůbec zvláštní. Nemají žádné převody a hlavně nemají brzdy. Kolo má namontovaný pevný převod a člověk dokud jede, vlastně nemůže nikdy přestat šlapat. Hodně silničních závodníků má problém si zvyknout na nový druh jízdy. Stejné problémy měl i Petr. Pády jsou při začátcích na dráze úplně běžné. S nadsázkou se říká, že zvládnout dráhové kolo je jako krotit býka. Ten také mnohokrát svého jezdce shodí.
Petr si vzal svoje kolo a rozhodl se podívat ještě na závodní dráhu shora. Vždycky mu ten pohled upoutal, i když ji velice dobře znal. Nejúžasnější je koukat na někoho, kdo závodní dráhu nikdy neviděl. To vždy doslova zírá, neboť je to pohled doslova impozantní. Celá dráha má oválný tvar a je po celém obvodu klopená. V prostoru mezi oválem se nacházely lavice pro závodníky, depa pro mechaniky, vyvýšená část pro rozhodčí a prostor pro závodníky čekající na start. Do tohoto prostoru se člověk dostal skrz chodbu vedoucí přímo pod dráhou.
Dráha měří celkem sto padesát tři metrů a šířka je okolo osmi metrů. Rovinky mají sklon okolo deseti stupňů a zatáčky až čtyřicet dva stupňů, což je sklon opravdu značný. Petra to fascinovalo, protože mu vždycky přišlo neuvěřitelné, že se po takové "stěně" dá vůbec jezdit. Skutečně, když si člověk stoupl přímo nad zatáčku, pod ním se zvesela proháněli cyklisté, tak mu přišlo, že jezdí po stěně. Když jede závodník dost rychle, začne cítit odstředivou sílu a připadá si, jakoby se točil na kolotoči.
"Je to tady", říkal si Petr a cítil vzrušení nad tím, co začne. Najednou ho všechny rány přestaly bolet a on myslel jen na to, jak si to rozdá se zkušenými dráhaři. Na oválu se jezdit už naučil, tak ukáže všem, co v něm opravdu je. Při pohledu na cyklisty kroužící na dráze se musel nedočkavostí pousmát. Závody začaly.

Vložit komentář.


TOPlist