logoweb
Pavlův web - články


Pokus o román - 2. kapitola

Petr Palas s leknutím konečně otevřel oči a tím procitl ze svého snu. Modrýma výraznýma očima se zmateně rozhlížel po pokoji, nevědě, co je opravdu realita. Viděl čtvercovou místnost se stranou asi šest metrů. V celém pokoji byla tma, jen okny prostor osvětlovala nejspíš pouliční lampa poblíž budovy. Uvnitř byly dřevěné palandy, vždy dvě nad sebou, zpřístupněné také po dřevěných příčlích. Na většině lůžek Petr rozeznal siluety ležících postav. Čím méně zřetelně je viděl, o to jasněji slyšel jejich oddychování a z některých míst dokonce i chrápání. V prostoru mezi postelemi ležely poházené sportovní tašky a na samotných postelích byly přehozeny různé kusy oděvu. Celý pokoj připomínal noclehárnu, kterou nejčastěji využívají skupiny lidí, jací mají zájem o levné ubytování bez ohledu na komfort.
foto1
Vždy, když se nám zdá sen, tak přesvědčivý a reálný, máme problém si uvědomit, kde a kdo vůbec jsme. Poté celý den žijeme skoro stále v oparu onoho snu, protože nám stále leží v hlavě. Mnohé sny nám mohou způsobit takový hluboký zážitek, že se sami sebe ptáme, jak v naší mysli mohly vzniknout. Lidská bytost má obrovské množství snů, ze kterého si zapamatuje jen malou část. Dost často ráno vstaneme z postele, ale zbudou nám pouze pocity nebo jen malé střípky. Sen jako celek naše mysl záhadně odhazuje pryč. Je to zvláštní, když se jedná vlastně o její výtvor. Naše mysl je tedy skoro jako umělec. Vždy něco vytvoří a potom zahodí. Avšak někdy se jí podaří opravdu mistrovské dílo, které stojí za pozornost. Mysl, jakožto dobrý umělec ho předhodí tomu největšímu kritikovi. Svému vlastnímu tělu. To se vzbudí třeba s dobrou náladou nebo smíšenými pocity... také někdy zbroceno potem s výkřikem na rtech. Tak silný negativní sen v nás zanechá obrovskou vlnu emocí z nichž nejsilnější je strach. Příčiny takovýchto nočních můr jsou různé. Může to být psychická nevyrovnanost, nějaký vlastní zážitek, nebo jen strašidelná scéna z filmu.
Petr si postupem času začal uvědomovat fakta a vlastní realitu. Je v Praze a spí v ubytovně pro závodníky na cyklistické dráze ve čtvrti Motol. Díky bolesti, kterou cítil po celém pravém boku, si vzpomněl, že měl při včerejším závodě pád. Mozek se asi za minutu přizpůsobil nové realitě a Petrovo myšlení začalo normálně fungovat, i když měl stále svíravé pocity. Palas shrnul přikrývku a pomalými pohyby vstal. Potichu otevřel dveře a vyšel na osvětlenou chodbu.
Petr byl v první chvíli oslepen a až po pár desítkách sekund si na prudké světlo zvykl. Vyšel z pokoje oděn jen v tmavě zelených khaki kalhotách. I když měl na sobě jen tento kus ošacení, nevypadal nahý. Bylo to proto, že na celé pravé straně jeho těla měl náplastí připevněny kusy obvazů. Zafačované měl celé pravé zápěstí, rameno, pravou kyčel, stehno a lýtko. Při chůzi silně kulhal, protože se snažil uhýbat zraněné pravé noze. Člověk spatřící tento výjev by si mohl myslet, že se nachází někde na chodbě některého z pavilonů nemocnice. Ale i přes všechny zdravotnické pomůcky bylo na Petrově těle vidět pravidelný přísun sportu. Jeho vysoká postava byla štíhlá a zdravě opálená. Obličej měl hezký, ale jeho vzhled ovlivňoval věčně zachmuřený výraz, o jakém se kluci z týmu domnívali, že se s ním už narodil.
Chodba byla dlouhá asi deset metrů a sloužila jako spojnice všech ubytovacích prostor. Po celou noc bylo světlo na chodbě zapnuté. Petr vyšel směrem k toaletě. Šel bos po bílé dlažbě a snažil se zapudit myšlenky na ten sen. Byl totiž tak opravdový, úplně jako tehdy... Ani tu myšlenku nestihnul dokončit, protože si povšiml rozsvíceného světla v kuchyňce, které bylo vidět škvírou mezi dveřmi a podlahou.
"V kuchyňce se pravidelně v noci nesvítí. Kolik je vůbec hodin?" ptal se sám sebe. Petr znejistěl při úvaze, zda by měl dveře otevřít. To světlo v něm probudilo zvědavost, ale sám nerad chodil do situací, na které se nemohl předem připravit a o jakých nevěděl, co může čekat. Přede dveřmi stál asi tři minuty, než se odhodlal k činu. Přikročil ke dveřím a levou rukou je otevřel.
Naskytl se mu pohled do malé obdélníkové místnosti, kde bylo vše, více než nacpané nábytkem a zařizovacími předměty. Po levé straně se nacházela malá kuchyňská linka společně s malou lednicí a po pravé straně byly naskládány židle a uprostřed kulatý stůl. Celá místnost působila hodně používaně. Místnosti ovšem nejsou zajímavé nábytkem, ale hlavně lidmi, kteří se v nich nacházejí. Na židli umístěné u stolu seděla dívka s černými dlouhými rozcuchanými vlasy, vypadající asi jako každá žena, která po náročném dni vyleze z postele. Petra napadlo, že z určitého pohledu je hezčí, než většina nafintěných holek s minimálně pětimilimetrovou vrstvou make-upu na tváři. Byla oblečena v teplákách a tričku v barvách klubu Dukly Praha, jaké zakrývaly štíhlou postavu, středního vzrůstu, typickou pro cyklistky. Seděla shrbena nad miskou vloček s mlékem a s lžící v ruce tupě zírala před sebe.
foto2
Petr Palas se pousmál nad její ranní formou a vešel dovnitř. Dívka instinktivně upřela pohled na nově příchozího, zprvu se zatvářila překvapeně, ale poté se také usmála a řekla: "Tady asi někdo taky nemůže spát, že?"
Celý obličej připadal Petrovi až kontrastní. Její tvář na něj působila křehkým dojmem, ale tento dojem mu úplně rozprášil pohled do jejích hnědých očí, které křehce vůbec nevypadaly. Pohled měla tvrdý a sebejistý, zároveň se za ním skrývalo něco, co Petr nedovedl popsat. Petr si uvědomil, že ji zná od vidění z různých závodů.
"To jo", zamumlal Petr, "kolik je vlastně hodin?"
"Není zase tolik. Bude pět hodin. Za hodinu už většina bude stejně vstávat."
Chvíli jen tak seděli a vzájemně se prohlíželi. Dívka koukala na Petra zkoumavým pohledem a její rozcuchaná hříva vlasů působila až komicky. Jí to ovšem vůbec nevadilo, ba si na to ani nevzpomněla. Právě to se Petrovi líbilo. Za rok, co se pohyboval ve sportu poznal dost holek, které sportují a vlastně i vyrůstají v chlapeckém kolektivu. Některé extrémy mu připadaly, jako by ztratili veškerou ženskost své povahy. Byli jako chlapci v dívčích tělech. Jenže to se jednalo naštěstí jen o výjimky. Ženské pohlaví ve sportu se mu líbilo právě pro tu skutečnost, že se nezabývalo a nelpělo na různých nezbytných zbytečnostech týkající se vzhledu, image nebo například postavy. Petrovi se líbila ta takzvaná přirozená ženskost.
"Připletl ses do toho včerejšího pádu?", zeptala se, pozastavujíc se pohledem na jeho zraněních.
"Ehm, jo byl jsem tam.", vyhýbavě odpověděl Petr. Na toto téma se moc bavit nechtěl.
"Neznáš toho kluka, co to zavinil? Srazil tři kluky z našeho týmu, co zrovna vedli.", dívka se podívala na Petra ještě upřenějším pohledem.
Petra ta otázka zarazila. Ten kluk, co byl předmětem její otázky, byl totiž on. Zadíval se proto také do její tváře a snažil se uhodnout, jestli ví nebo neví. Nakonec zachytil lehký úsměv na její tváři, což pro něj znamenalo kladnou odpověď.
Petr se usmál také. "Proč se ptáš, když stejně víš, kdo to byl?"
Dívka se rozesmála a ihned tím zkrásněla. "Viděla jsem tě jak jdeš jako první na ošetřovnu a držíš si potrhané kraťasy, aby ti nebylo vidět úplně všechno. To se prostě nedalo přehlédnout."
Smála se čím dál víc a její smích byl tak nakažlivý, že se Petr musel smát také. "A to ještě nevíš, že jsem asi za pět minut po tom ošetření objevil další odřeninu, tak jsem tam šel znova. Já jsem dál nezávodil, kvůli tomu oblečení", usmál se Petr, "ale ostatní pokračovali a když jsem na tu ošetřovnu přišel podruhé, tak už bylo po závodě a všichni tam byli. Každý tam nadával a ptal se na toho idiota, co je srazil. A já tam seděl a raději ani nedutal."
Dívčin smích se ještě zvýšil, ale Petra to nevyvedlo z míry a stále vyprávěl: "Bylo tam asi dalších pět lidí dobitých stejně jako já. Protože jsem měl zničený dres, tak jsem na sebe hodil jiné tričko klubu, za jaký jsem jezdil dřív. Bylo to dobrý tah, protože mě nikdo nepoznal. Jenomže horší bylo to, že se každý na toho kluka (tedy vlastně na mně) ptal. Musel jsem tam sedět a zapírat sám sebe. Trapnější situaci jsem snad ani nezažil."
Dusíce se smíchem stěží mluvila: "Kluci byli pěkně naštvaní. Byli tři ujetí vepředu před hlavní skupinou a ty jsi je sundal. Jinak mohli vyhrát. Co jsi tam vůbec dělal?", zeptala se.
"Víš, i když dělám cyklistiku už přes dva roky, tak na dráze jsem úplný nováček. Do téhle doby jsem jezdil jenom silniční závody. Ale pak jsem přestoupil do jednoho Brněnského klubu a tam po mě trenér chce, abych jezdil dráhu. Je to úplně něco jiného, nečekal jsem, že bude tak těžké tady jezdit. No a včera jsem jel, odpadl jsem z hlavní skupiny a tak si to pěkně jedu u kraje a snažím se zvyknout si na to blbé dráhové kolo. Najednou do mě někdo zezadu vpálí a já se válím s dalšíma pěti na zemi..."
"Tebe dojeli o kolo", přerušila ho dívka, "měl jsi jim uhnout a nechat je projet po kraji."
"To teď vím taky", obořil se na ni Petr, "jenomže v tom závodě jsem si to neuvědomil a nesoustředil jsem se na nikoho za mnou. Chybami se člověk učí ne?"
"Rozhodně", přisvědčila, "já raději na moje začátky na dráze taky nevzpomínám."
Chvíli na sebe ještě s úsměvem hleděli a oba hledali téma k dalšímu rozhovoru. Byl na ně komický pohled. U stolu sedící dívka, vypadající, že je po divokém fláku a naproti ní hoch, na jakém bylo víc obvazového materiálu než vlastní kůže.
"Nedáš si taky snídani?", ukázala dívka na krabici vloček. "Klidně si vezmi. Je to lehká snídaně, přesně vhodná na ten dnešní závodní blázinec."
foto3
Petr přesně věděl jak to myslí. Znal některé případy závodníků, kteří se před závodem přejedli něčím těžkým a potom při prvním zrychlení zastavovali a všechna jejich snídaně byla najednou venku na silnici. Po takovém zážitku nejen, že všichni ostatní ujedou, ale navíc si tělo už nedá příliš poroučet k závodění. Optimální na dráhové závody je nasnídat se brzo a jezdit už s lačným žaludkem. Petr se tedy po krátké úvaze rozhodl nabídku přijmout.
"Díky, dám si. Ale mohl bych vědět, jaká dobrá duše mě zasytí?", žertovně se zeptal Palas. Dívka se usmála a rozhodla se přistoupit na hru a ještě ji k tomu povýšit na vyšší úroveň. "Ovšem. Máte tu čest s ctěnou kněžnou Naděždou Horazdovičovou. Ráda dělám dobré skutky a jsem velice šťastna, když se můžu o svou krmi podělit s chorým invalidou." Snažila se tvářit vážně, ale moc se jí to nedařilo. "Avšak doufám, že vaše společenské způsoby mne nebudou pohoršovat. Slibte mi tedy prosím vybrané chování a zábavnou mluvu, ať zde čas příjemně uběhne a my budeme..." V této chvíli už nevydržela pohled na Petrův výraz ve tváři a začala se z plna hrdla smát. Petr byl tak překvapen nečekanou situací, že se smát nedokázal a jen s úsměvem stále udiveně zíral s miskou vloček v ruce.
Jakmile to Naďa uviděla, zatvářila se uraženě a s vyčítavým tónem prohlásila: "Ty už nehraješ..." a najednou ji došla slova, protože Petra chtěla oslovit, ale nevěděla jméno. "Petře", doplnil ji. "A nehraju, protože na tebe asi fakt nemám", zasmál se a usadil se opět naproti ní.
"Hm, takže Petře", opět nasadila zkoumavý pohled, "pověz mi něco o sobě."
Oba spolu hovořili skoro hodinu. Každý pověděl tomu druhému informace o sobě, jaké považovali za důležité a o kterých se nebáli mluvit nahlas. Petr si za tu dobu dokázal udělat o své společnici svůj názor a stejně tomu bylo i naopak. V různých povrchních informacích se totiž skrývá mnohem víc, než jsme si ochotni připustit. I když člověk říká jen fakta o sobě, jeho mluva, mimika, způsob vystupování nebo gestikulace je právě to, co na sebe mluvčí prozradí. Při hovoru totiž víc zaujme styl mluvy než její obsah a právě první dojem v nás vytváří jenom styl. Až když toho druhého známe déle, začneme vnímat i obsah. Bohužel někdy kvůli tomu přijde i zklamání. Můžeme totiž zjistit, že jsme v tom druhém úplně mýlili.
Co se týče Nadi a Petra, tak to co viděli v tom druhém se jim oběma líbilo. Naďa na Petra působila veselým a hravým dojmem a přirozenou formou dokázala při hovoru rozptylovat jeho vrozenou vážnost, což mu velice imponovalo. Naďu obráceně přitahovala Petrova spíše uzavřená povaha. Nedokázala popsat, čím ji zaujal, ale chtěla to zjistit. Díky tomuto objevování ji čas strávený s Petrem velice bavil.
Zrovna probírali svou školní docházku, mimochodem velice frekventované téma mladých sportovců, když jejich hovor přerušilo rázné otevření dveří. Petr i Naďa dostali náhle úplně jiné myšlenky a náladu. Dovnitř totiž vešla postava, která jakýkoliv další rozhovor úplně znemožnila.

Vložit komentář.


TOPlist