logoweb
Pavlův web

Zděná past

Petr seděl shrben na široké dřevěné židli. Mezi prsty pravé ruky mu vyčnívala hořící cigareta. V pravidelných intervalech ji přikládal k ústům a vdechoval do svých plic kouř. Pohled neměl upřený na nic konkrétního, pouze zíral v hlubokém zamyšlení. V jeho nezaostřeném pohledu zarudlých očí však byly vidět emoce, které svými myšlenkami vyvolával. Už zase cítil ten svíravý pocit, který se mu opakoval vždy, když přišel domů. Ten pocit se stával postupem času už součástí jeho života. Věděl z čeho pramenní. Z jeho obrovské touhy po štěstí a zároveň z žalu, jaký vznikl z jeho nenaplnění.
obr1
Byt ve kterém seděl byl plný krásných věcí. Interiér byl zjevně promyšlen do detailu a rozhodně se na něm nešetřilo. Nábytek z masivu, perský koberec pod konferenčním stolkem, elegantní kožená pohovka, na zdech krásné obrazy ve stejně krásných rámech... a ve středu toho seděl Petr na dřevěné židli s vyřezávanými vzory. Měl na sobě černé kalhoty a světlé béžovou košili u krku široce rozepnutou. Dalo se odhadnout, že právě přišel z práce, poněvadž na pohovce ležela pohozené černé sako a vzorovaná kravata. Byt byl nádherný, ale jeho krása nemohla vyniknout, protože Petr důkladně zatemnil všechna okna. Celý prostor i přes jeho pečlivost a promyšlenost návrhu působil temně a chladně.
Nad shrbenou Petrovou postavou stoupal cigaretový obláček kouře. Navenek působil jako klidný třicetiletý muž, však v jeho nitru probíhala každodenní bouře. Rozdmýchávala ji láska a nenávist, kterou cítil sám k sobě. Jeho okolí ho vždy považovalo za úspěšného člověka, jenomže ho porovnávali jen skrze jeho práci. Petr totiž dával svému zaměstnání opravdu hodně, ale vnitřně mu nepřikládal tak důležitý význam pro svůj život. Stal se z něho workholik jen kvůli tomu, že se mu nepodařilo si splnit to, po čem ve skrytu duše toužil.
Toužil po rodině, klidném životě a věděl, že jediné co mu brání v uskutečnění jeho tužeb, je jeho stále rozpolcená povaha. Rozpolcený byl totiž ve vztahu k ženám a vlastně i ve vztahu k životu. Stále hledal cestu po které chtěl sám jít a přitom ho nohy nesly přirozeně po cestě jiné. Jenomže srdci a touhám se nedá poroučet. Petr si občas říkal, jestli se nebojí si svůj sen uskutečnit, jen proto, že by pak neměl už pro co žít. Sám nevěděl, jestli je to pravda.
obr2
Mnohokrát od lidí slyšel, že je chytrý a inteligentní. Říkal si, že pravda to je jenom částečná. Často se cítil jako naprostý idiot, když udělal něco, co se k inteligenci vůbec přirovnat nedalo. Na druhou stranu už od mládí cítil, že vnímá svět jinak než jeho vrstevníci. Čím to bylo nevěděl, ale hodně se trápil, když viděl ty horší stránky světa a lidské povahy. Také se mu nelíbilo moderní pojetí lásky a vztahů. Trápil se, když viděl například v televizi, podle jeho názoru, skoro zneužívání tohoto lidského citu. A trápil se ještě víc, když viděl, že si mnoho lidí lásky vůbec neváží.
To, co viděl, ho hodně ovlivňovalo a všechno se to promítlo do jeho první vážné známosti, která skončila velice nešťastně. Příčina tohoto krachu nebyla úplně na jeho straně. Prostě jen nenatrefil na správného člověka. Pro jeho partnerku znamenal Petr jen další ukončenou kapitolu jejího života. Bohužel pro Petra to bylo jiné. Tato záporná zkušenost se velice uhnízdila na samém dně Petrovy duše. Začal se od té doby bát dalšího neúspěchu a jeho srdce, jak sám říkal, zkamenělo.
Uzavřel se sám do sebe a ztratil schopnost dávat najevo svoje pocity. Aby potlačil deprese a splín pustil se s velkou vervou do práce jako architekt interiérů. Dosahoval uznání a jeho práce budily respekt. Stále však jeho celé pracovní nasazení vznikalo jen jako únik od jiného problému. Petr stále cítil prázdnotu a celé roky nepoznal štěstí.
Mnoho let žil ne tak, jak sám chtěl. Hluboko v srdci to cítil, ale jeho hlava ho vedla jinam. Přesto se jeho niterné přání postupem času začalo drát na povrch. Myšlenky unikající skrz zeď, kterou si postavil kolem svého srdce začaly pronikat ven a Petr začal mít potřebu jim dát hmotnou podobu. Začal psát a své eseje začal zveřejňovat na internetu. Jeho články se daly přirovnat ke vzkazům v láhvi, které rozesílal Robinzon sám na opuštěném ostrově. Stále doufal, že k někomu vzkaz připluje. Doufal, že skrze svá díla pozná člověka, kterému bude moci svěřit své touhy a myšlenky, jaké skrýval skoro před celým světem.
obr3
Nakonec byla jeho snaha vyslyšena. Z jednoduchého dotazu na své články, jaký mu přišel, vznikla úžasná mailová korespondence, ze které si Petr mnoho odnesl. Napsala mu dívka žijící ve vzdáleném městě a začala mu být tak blízká, jak to on sám ani nečekal. Nejvíce byl překvapený, když jí sám zavolal. Její energie a živočišnost byla cítit i přes elektronickou podobu hlasu. Jenom její slova stačily k tomu, aby se začal cítit lépe.
Byla člověk, který žil úplně jiným stylem života než on. Život si užívala plnými doušky, ale zároveň trpěla depresemi z toho, co po ní chtěla moderní společnost. Chtěla totiž žít pro život a ne pro práci nebo jiné irelevantní hodnoty. Celý její život jí bavil a trápil zároveň. Petrovi tento životní názor velice imponoval, protože on sám život miloval i nenáviděl. Trpěl protiklady stejně jako jeho internetová přítelkyně. Zároveň zjistil, že není sám, kdo se cítí nepochopen okolím. Že není sám, kdo musí bojovat za své odlišné názory a jiný pohled na život.
Mnoho hodin s ní strávil skrze internetová písmenka a telefonická slova, ale nikdy jí nespatřil. Hodně po tom však toužil, protože věděl, že je to jeden z mála lidí, kteří ho chápají. Svěřoval jí totiž i jeho nejniternější city. Předložil jí svou povahu na stříbrném podnose a ona ji s pochopením a tolerancí přijala.
I on sám se jí snažil být vždy oporou, i když jim mnohdy byly překážkou jejich rozdílné povahy. A když po pár měsících poslouchal její problémy, uvědomil si jednu velice zásadní věc. I když tuto dívku nikdy nepoznal, tak jí má rád a nechtěl by ztratit tento křehký "písmenkový" vztah, jaký se mohl ztratit stejně jako se najednou objevil.
Znamenala pro něj hodně, i když si to skrze své kamenné nitro snažil příliš nepřipouštět. Také velice ovlivnila jeho uvažování. Najednou díky ní velice dobře poznal i jiný pohled na svět. Byla tak trošku bohémský typ a proto se to jemu, jako uzavřenému člověku ve svém pracovním osudu, jevilo velice sympaticky.
Přemýšlel o ní opravdu hodně a ještě více přemýšlel o tom, co mu řekla o něm samým. Byla totiž obdařena inteligencí, jejíž váhu ona sama někdy podceňovala. Petr byl sám překvapen, jak odhadla jeho intelekt, i když mu samotnému připadalo, že sám sebe nechápe. Díky jejím názorům začal sám sebe v odrazu zrcadla vidět ostřeji a jasněji. Lépe prohlédl za svou fyzickou skořápku a odhalil část své duše.
obr4
Všechny tyto události se promítaly do jeho nynějšího uvažování. Jak tak seděl na dřevěné židli v zatemněném pokoji, myslel sám nad sebou a nad životem, který vede. Říkal si, že poctivě a tvrdě pracuje, aby se mu žilo lehčeji. Lehce se mu však žilo jen z části. Tou lehkostí z hlediska finanční bezstarostnosti nebo kariéry si tvrdě vykoupil obrovskou těžkostí nad jinými stránkami života. Například stránkami lásky nebo lehkosti z bytí.
Začínal čím dál více vědět, že potřebuje změnu, ale nevěděl, jak jí dosáhnout. Možná neměl odvahu představit si něco jiného, než co viděl doposud. Říká se, že každá změna je dobrá, ale změna lidské povahy, to není tak jednoduché. Copak je to tak jednoduché, jak je to napsáno v té stručné větě?
Petr pomalý pohybem vstal a přešel k oknu. Uvolnil žaluzie a dovnitř proniklo jasné světlo. Pohlédl ven na ostré hrany bytových domů ve své čtvrti. Uvažoval kolik lidí žije své životy bez toho, aby na jeho závěru byli nespokojeni při pohledu do minulosti. Mnoho asi ne. Vždyť celý svět je postaven na základech plýtvání a stálé nespokojenosti. Každý se žene za určitými cíli a když jich dosáhne, je všechna radost ze jeho dosažení přerušena zjevením cíle dalšího. Lidé přemýšlejí nad tím co nemají, místo aby si vážili toho, co dosáhli. Každý své myšlení soustředí jen na život před obrazovkou počítače nebo ho věnuje mikrofonu svého mobilního telefonu. A na to podstatné zbývá už jen zlomek lidského uvažování. Cogito ergo sum? Petr si tím vůbec nebyl jistý...
Chvíli Petr koukal na vzdálené budovy. Pak vyhodil z okna uhasínající nedopalek a otevřel zásuvku přímo pod oknem. Chvíli listoval papíry a dokumenty uvnitř až našel to, co hledal. Malý, trošku zmačkaný kousek papíru. Opět si sednul na židli, pohodlně se opřel a začal číst mnohokrát přečtený úryvek z básně Václava Hraběte.

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla


Dnes začal tuto báseň vnímat jaksi jinak než jako každý den. Zvláště její poslední verše si navždy vryl do paměti. On zhasnul v domě všechny svíce a opevnil své tělo před láskou. Bál se jí a ta báseň mu teď připomněla o co všechno přichází. Václav Hrabě totiž v posledních slovech "vy, kterým srdce zkameněla" myslel jeho. V těchto krátkých slovech viděl vše, nad čím přemýšlel celý večer.
V Petrově hlavě vznikla najednou myšlenka o změně. Je to opravdu tak složité? "Pokud člověk, něco chce, celý vesmír se spojí, aby to dokázal", vzpomněl si na jeden citát, který nedávno někde četl. V tu chvíli najednou věděl, co má přesně dělat. Sevření jeho srdce se povolilo a ten tlak, kterému dlouho čelil byl najednou pryč. S úlevou otevřel dveře do chodby a zmizel po schodišti mířící do suterénu.
obr5
Jakmile Petr odešel celý byt náhle prosvítily paprsky slunce. Byt se proměnil, stejně jako se proměnila Petrova nálada. Tma odešla a tím vynikly barvy v obrazech a s pečlivostí vyřezané hrany nábytku. U stropu se vznášely jemné oblaky modrého dýmu, když se otevřely dveře a jimi vstoupil Petr s dvěma velkými ocelovými kanystry v ruce.
V Petrově obličeji nastala změna. Nejednou v jeho očích byl znát malý záblesk naděje. Odšrouboval uzávěry kanystrů a pomalými pohyby začal vylévat jejich obsah všude po podlaze. Když byl za čtvrt hodiny hotový vyndal z kapsy malou krabičku. Naposledy se rozhlédl po svém bytě. "Domove, sladký domove, nejsi mi již domovem, jako spíš vězením", řekl tiše a vyndal rukou sirku. Lehkým pohybem rozsvítil plamen života a smrti. Ani se nerozmýšlel a sirku hodil přímo na zem, politou tou podivnou tekutinou. Ta vzápětí vzplála. Vzniklý oheň se začal rychle šířit a po chvíli již olizoval dřevěný nábytek.
Petr další dění už nesledoval a klidným krokem odcházel ze svého bytu. Alespoň jednou jednal naprosto impulzivně a byl za to rád. Byl si jistý, že zde své štěstí nenajde. Musí hledat na úplně jiných místech a najednou mu bylo úplně jedno, co si o tom budou myslet ostatní. Již nechtěl žít podle pravidel dnešní doby, které vymyslel bůhvíkdo. Zkusí začít úplně znovu.
Petr odcházel po ulici a z otevřeného okna jeho bytu stoupal dým. Odcházel do neznáma vyzbrojen ničím, jen svou vlastní vírou v lepší život.

Vložit komentář.

TOPlist