logoweb
Pavlův web


Peklo a ráj

Je to každý den, stejné a přece neopakovatelné. Na tváří cítím dopadající paprsky ranního slunce. Procitám. Slunce mě skrze okno mé roubenky nádherně vítá. Nadechnu se vzduchu provoněného dřevem. Chvíli ještě ležím v posteli přikrytý lehkou dekou a ještě si vychutnávám krásné ráno.
Prosvětlen sluncem vypadá můj dům velice útulně. Je to vlastně jen jediná místnost
foto1
obdélníkového půdorysu, nijak nedělená příčkami. Podlaha je ze smrkového dřeva. Na stropě jsou vidět pevné a bytelné trámy, které jsou pobity prkny stejně jako stěny po celé místnosti. Půdu prakticky vůbec nepoužívám, vše co potřebuji se mi vejde sem. Malá kuchyňka je v rohu naproti vstupu. K ní přiléhá stoleček, na kterém se pohodlně nají dva lidé.
Po kuchyňce následuje volný prostor, který je u zdí vyplněn skříní a knihovnou. No a u protější zdi je delší stranou ke zdi přiražená moje postel. Světlo z východu mě tedy osvětluje až přes celou místnost.
Vstávám. Celou noc jsem spal jako zabitý, ale teď se cítím svěží a plný sil. Zívaje beru plechový hrnek a vycházím ven na verandu. Přede mnou se rozprostírá údolí ohraničené vysokými kopci. Celým údolím protéká divoká řeka. Rozděluje celé údolí na dvě části a dodává kraji vláhu. K proudu vody se přidává mnoho malých potůčků, sbíhajících se z okolních kopců. Nad vrcholky východních kopců právě vylezlo slunce a osvětluje prvními dnešními paprsky celé okolí i mně samotného.
Moje roubenka přiléhá k severnímu úbočí kopce. Jižní kopec je ode mne asi dvacet kilometrů. Údolí tvoří úplnou mozaiku střídajících se ploch zeleně a zlatavého obilí. Za pár týdnů začnou žně.
Vyjdu na cestu a ohlédnu se na dům. Líbí se mi, jak vypadá v záři ranního slunce. Celá chatka je obložená půlkulatinou. Sedlová střecha je pokrytá dřevěnými šindeli. K chatce přiléhá přistavěná dílna, malý kamrlík na nářadí, ohrada pro mou kozu Lízu a zahrada. Chatka ve srovnání s kopcem vypadá malicherně, jakoby se schovávala za velkého obra, který jí chrání.
Bos přicházím po úzké cestičce k ohradě. Otevřu branku tvořenou z pár sbitých prken. Koza vypadá ráda, že mě vidí. Je taky už na čase ji podojit. Shýbám se pro malou stoličku a pokládám ji bokem ke koze.
foto2
Za chvíli je koza podojená. S plným hrnkem vejdu opět na verandu. Sedám si do houpacího křesla, které se mi povedlo před rokem vyrobit a začínám upíjet mléko. Jako snídaně mě to stačí. Živím se jako tesař, ale jen přes zimu. Po zbytek roku mě živí kraj. Jím, co dá zahrada nebo ovocné stromy, kterých je údolí plné.
Popíjím kozí mléko a pozoruji stále stoupající slunce. Slunce dává energii tomuto údolí. Možná proto, že je tolik otevřené slunci, se v údolí tak daří životu. Zaposlouchám se do zpěvu ptáků. Fouká mírný vánek, tak slyším malé šumění listí okolních jabloní a hučení řeky. V celém kraji je vidět i slyšet život a krása. Nikdy se tohoto pohledu nemůžu vynadívat. Kam se hrabe veškeré umění člověka ve srovnání s tímto.
Opět se zaposlouchávám do zpěvu ptactva, ale zdá se mi, že v něm slyším něco nepatřičného nebo umělého. Zpozorním zdá se, že to zesiluje. Ať se snažím sebevíc, nemůžu přijít na směr odkud to jde.
Už to rozpoznávám je to hudba... ale jaká, zní tak netradičně. Jsem z toho zmatený. Obraz se mi začíná rozmazávat. To ne! Natahuji ruku k obzoru, ale nohy mě už nenesou. Tvrdě dopadám na záda.


Zpocený se probouzím s vytřeštěnýma očima. Bože, to byla úplná noční můra. Chvíli trvá než se vzpamatuji a uvidím na nočním stolku vyzvánějící mobil. Jeho podsvětlení je ve tmě pokoje zajímavé.
foto3
Vypínám budík v podobě mobilu a na svůj sen rázem zapomínám. Přemýšlím, co mě dnes všechno čeká. V práci se musí odevzdávat důležitý projekt obchodního centra a poslední týden je doslova hektický. Jsem z toho dost unaven, ale vím, že to budu muset překonat. Ostatně, jako vždy mě pomůže můj pravidelný ranní kofeinový klystýr.
Rozsvítím v pokoji a rázem pocítím bolest v očích. Ta žárovka mě jednou zabije. Oslepen dojdu přes chodbu do koupelny, kde si studenou vodou opláchnu obličej a vyčistím zuby. Docela mě to probralo.
Vyjdu ven do chodby a dám se do kuchyně. Bydlím v malém bytě 1+1 kousek od centra města. Dispozice je jednoduchá, účelná a hlavně všední a úplně obyčejná. Stěny jsou polepeny tapetami. Nábytek je průmyslově vyrobený z bůhvíjakého materiálu, který má imitovat dřevo.
Na stole seberu ovladač a zapnu televizi. Chvíli sleduji krásné a čilé moderátory. Přemýšlím, jestli tu jejich dobrou náladu opravdu mají, nebo ji jenom předstírají.
Sklenicí vody zapíjím pár prášků. Jsou to nějaké vitamíny a tablety omezující účinky alergie. Rychlými pohyby se převléknu do obleku. V zrcadle okouknu svůj vzhled v zrcadle. Vypadám hrozně. Kruhy pod očima z nespavosti, pneumatika kolem pasu. V mém těle jistě sídlí mnoho civilizačních nemocí, které se postupem času dozajista projeví.
foto4
S ne moc dobrou náladou vycházím z bytu. Ještě než zavřu dveře si vezmu svůj kufřík a klíče od auta. Na chodbě si přivolávám výtah. Při čekání si upravuji kravatu v odrazu výtahových dveří. Dveře jsou oprýskané, ale svému účelu stále slouží. Výtah konečně přijíždí. Nastoupím a mačkám tlačítko "přízemí". Ve výtahu se špatně dýchá a tak jsem rád, když mohu opět otevřít dveře.
Po pár minutách vycházím konečně před dům. Vzduch je nějaký těžký, ale vypadá to, že dnes bude pěkné počasí. Ohlédnu se. Dívám se na osmipatrový panelák, typickou vymoženost minulého režimu. Z vnějšku vypadá hrozně. Krychle rozdělená na mnoho částí dilatačními spárami z které vystupují balkóny. Vzpomínám si na televizní moderátory, které jsem viděl dnes ráno. V televizní show forma převažuje funkci. Tento panelák je naprostý opak. Funkční je, ale forma je strašná.
Startuji motor v mém automobilu a vyrážím. Provoz je právě v plném proudu. Stále čekám na křižovatkách. Má trpělivost se pomalu ztrácí, když už počtvrté zírám na signalizaci semaforu a čekám na zelené světlo. Po pár kilometrech mi vjede do cesty bílá dodávka. Přejíždí do mého pruhu a ani nezapne směrové světlo. Okamžitě ho začnu nenávidět a svoje pocity dávám klaksonem hlasitě najevo.
Jedu po výpadovce na sever. Kolem není nic než asfalt a beton. Do nebe prudce stoupají výškové budovy. Myšlenky malého velkého domu ve městech už neexistují. Zeleň nikde neuvidíš. Je to škoda, protože potom se město stává vězením. Vězením jemuž šéfují lidé v nažehlených límečcích. S dobou se změnily i hodnoty. Lidé kolem sebe mají tolik věcí. Honosné narození, život a pak i pohřeb.
Na vteřinu zavřu oči a snažím si představit si jiné prostředí. Vzpomínám si na můj dnešní sen. Uvědomuji si, že ten sen nebyl noční můrou. Ale že noční můra bylo probuzení do mého vlastního života.

Vložit komentář.

TOPlist