logoweb
Pavlův web - články


Stává se z nás národ idiotů?

Poslední dění na televizní scéně mě přivedlo do cesty zajímavou knihu. Jmenuje se "Ubavit se k smrti" a napsal ji Neil Postman. Neil Postman byl vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity a měl velice zajímavé názory na televizní média. Jeho kniha vyšla v roce 1985 a přišlo mi skoro neuvěřitelné, jak moc aktuální byla dnes, téměř po jedenadvaceti letech. Chtěl bych proto touto formou upozornit na jeho myšlenky.
postman
Komunikační médium je totiž mocné. Není důležité zda je to řeč, kniha, rozhlas nebo televize. Všechno co člověk vidí nebo slyší, ho ovlivňuje. Dobrá kniha v člověku zanechá dojem a stejně jako dobrý film, trošku obohatí vnímání jeho světa. Jistě si dokážete vzpomenout na zážitky, které ve vás vyvolal poslední film, jaký jste shlédli. Nesejde na tom, zda kladný či záporný. Už jen to, že si vybavíte dojem, znamená ovlivnění či obohacení vašeho já. Pokud dočtete do konce tento článek, tak věřte, že vás donutí alespoň k přemýšlení. Pokud vás hodně zaujme, možná ovlivní vaše uvažování.
Od tohoto základního tématu se Postman dostává k něčemu mnohem zajímavějšímu... k televizi. Jaký je rozdíl mezi čtení knihy a sledováním např. seriálu? Čtenář si sedne, odhodí starosti a začne se soustředit na knihu. Svoje myšlení upne na čtení a chápání textu. Kdežto divák televize si sedne, zapne televizi, zírá a baví se. Seriál vůbec nenutí přemýšlet, jenom se bavit. Na televizi se můžu dívat stylem, který by se dal nazvat "čumění do blba". Pořady nad kterými se přemýšlí si mohou dovolit vysílat jen nekomerční televizní stanice. Myslím tím např. Události - komentáře, Na plovárně nebo Kalendárium.
foto
Nejzajímavější na televizi je ale nejspíš sledování zpráv. Úvod patří dvěma nažehleným, skvěle vypadajícím moderátorům. S úsměvem mě přivítají, ale za chvíli nastaví vážnou tvář, aby mě sdělili, že na Bali byl právě spáchán teroristický útok. Série zpráv pokračuje. Vraždy, autonehody, lidské tragédie. S údivem a úděsem sleduji všechny ty zvěrstva. Ani mě nepřepadne přepnout kanál, vždyť je to tak neuvěřitelné. Po čtvrt hodině nastává konec. Naprosto zdeptán, očekávám poslední zprávu, která mě nejspíš dorazí. Ale zmýlil jsem se. Na obrazovce najednou běhají pejskové a je vidět, že jim ty hrozné věci, co jsem před chvíli viděl, ani za mák nevadí. Závěr patří opět krásné moderátorce. S krásným úsměvem se slovy: "Nashledanou příště.", se loučí. Špatná nálada zmizela. Docházím k názoru, že vše co jsem se dozvěděl, vlastně není tak vážné. S opět dobrou náladou jsem schopen sledovat sestřih z domu Big Brothera, jehož sledování mi zmíněná moderátorka doporučila.
Komerčním televizím totiž vůbec nejde o perfektní informování diváka. Jde jim jen o "přikování" diváka k televizoru. Zpravodajství se stává druhotným. Je již běžné, že forma je důležitější než obsah. Zaujal mě tento citát, jehož autorem je novinář Jeroným Janíček.

"Nejen v komerčních televizích vyrábíme publicistiku a zpravodajství, za něž by se nemusela mnohdy stydět snad jen země s prokazatelně dementní populací. A tak se nám daří populaci skutečně vést (nikoli ve smyslu ideologickém, nýbrž evolučním) k oné demenci, která jednou musí automaticky nastat."

Pokud se takto negativně dívá na svou práci sám autor zpravodajství, co o tom asi svědčí? Opravdu se z nás sledováním televize stává národ idiotů?
Myslím si, že díky televizi se rapidně šíří názor: "Já bych to neřešil." Proč bych to taky měl řešit, když se můžu bavit. Proč bych měl přemýšlet, když můžu vypnout hlavu a smát se? Takovéto stavy potřebujeme samozřejmě občas všichni. Jenomže je "zdravé" žít v této apatii dlouhodobě? Začíná vznikat stav, že co není zábavné, to si nedokáže vynutit pozornost. Této skutečnosti jsou si myslím dobře vědomi lidé s učitelskou profesí.
logo bb
Obrovský zlom znamenala televize v politice. Najednou nebylo důležité CO politik říká, ale JAK to říká. Poslední prezidenti spojených států tuto teorii jenom potvrzují. Reagan byl dobře vypadající herec a třeba Clinton nebo Bush st. byli velice charismatické osobnosti. V posledním volebním souboji se naproti sobě postavili Bush ml. a Kerry, mimochodem sympatičtí lidé. Dnes by nejspíš nevyhrál volby Winston Churchill. S jeho nadváhou by k němu národ sotva získal důvěru.
Jenomže toto je mezi voliči opravdu problém. Televizní debaty politiků nevedou k řešení problému. Nevedou skoro ani k tomu, aby si volič udělal na věc vlastní názor. Oponenti z různých politických stran si tvrdě stojí na své pravdě a snaží se protivníka co nejvíce zesměšnit. Důležitější je to, jak se tváří, než to, co mluví. Mnohokrát si toto při sledování diskuze připomenu.
Jak jsem zmínil v úvodu, ve vysílání komerčních televizí nastal v dnešní době zlom. TV Prima a TV Nova se přetahují o pomyslné žezlo všech reality - show. Myslím tím pochopitelně pořady Vyvolení a Velký bratr. Tyto pořady dle mého potvrzují pravdivost Postmanova díla. Lidé se chtějí bavit a hledají k zábavě čím dál trnitější cestu.
Znudění králové a šlechta se v dřívějších dobách oddávali mnoha vrtochům a zábavám. Hledali stále jiné druhy pobavení. Toto hledání mnohdy skončilo až na válečných kolbištích. Kam nekonečné hledání zábavy dovede moderní společnosti zatím není nikdo schopen říci.

Vložit komentář.

TOPlist