logoweb
Pavlův web

Bouře na jasné obloze

Nad jedním z lesů, které pokrývají krkonošské vrchy, si lehký vánek pohrával se špičkami stromů a lehce jimi pohyboval do rytmu. Jemné proudění vzduchu dokreslovalo klidné slunečné počasí letních dnů a řady borovic majestátně vzdorovaly slunci a přes své husté větve nedovolovaly slunečním
foto
paprskům se dotknout povrchu země. V jednom z takovýchto stinných útočišť seděl muž. Tedy možná by se dalo říci chlapec. Byl totiž právě v tom zvláštním věku, kdy se tato hranice láme. Les, ve kterém přebýval nebyl ničím zvláštní a nevyznačoval se žádnou neobvyklostí.
Něco podobného se ale nedalo říci o chlapci. I když seděl klidně opřen o kmen jedné z borovic, jeho nitro klidem rozhodně neoplývalo. Bouřilo a vysílalo do těla mnoho zvláštních emocí, o jejichž existenci chlapec ani netušil. Snad jakoby chlapcovo rozpoložení vyrovnávalo klid, který se rozhostil nad celým krajem.
Důvodem těchto stavů, zvláště u chlapců jistého věku, bývají ženy a nejinak tomu bylo i u něj. Ráno se sešel s dívkou, kterou znal už od dětství. Vyrůstali ve stejné čtvrti, chodili do stejné školy a i když později dospěli a přestali být spolužáky, jejich přátelství bylo stejné. Vždycky se navzájem svěřovali a podporovali se v těžkých chvílích.
Ale za poslední dva měsíce toto neplatilo. Bez žádného předchozího důvodu se cítili zmatení ve svých vztazích k tomu druhému. Po pár týdnech, na jednom večírku, pocítili fyzickou blízkost toho druhého úplně jinak, než tomu bylo po celý jejich život. Přeskočila mezi nimi jiskra a po večírku oba nevěděli, jak mají s tím druhým jednat a jak se vyrovnat s tou náhlou změnou. Dívka ale došla k uvědomění dřív než chlapec a domluvila ranní setkání v parku.
Když se chlapec setkal s dívkou po dlouhé době o samotě, došel k tomu uvědomění také. Vzedmula se v něm silná vlna citu, která ho nutila aby k sobě dívku přitiskl, držel ji v náručí a líbal ji dokud den neskončí, ale neudělal to. Rozum ho z nepochopitelného důvodu zastavil. A zastavoval ho po celou jejich schůzku a nutil ho chovat se tak, jakoby se mezi nimi nic nestalo a všechno bylo jako dřív. Dívka z jeho reakce byla viditelně zklamaná a když párkrát snažila na toto téma navázat, chlapec vždy odpověděl velmi vyhýbavě. Snažil se celou dobu hovořit o všedních věcech a asi po hodině se s dívkou chladně rozloučil letmým polibkem na tvář.
foto
Nyní seděl na samotě ve stínu pod stromem a proklínal sám sebe, za to co se stalo ráno. Jeho srdce zase nabralo na síle a už se nenechávalo ovládat rozumem, který se stáhnul do ústraní. Chlapec trpěl. Dříve míval sny v němž byla vždy po jeho boku jedna dívka. Nikdy v tom snu zcela neviděl její tvář, jenom si vždy uvědomoval své štěstí, které ho v tom snu naplnilo a protože se ráno vždy probudil s úsměvem na rtech. Marně se poté snažil v bdělém stavu si vybavit její tvář. Za celé roky se mu to nikdy nepodařilo, až nyní tu tvář viděl naprosto zřetelně . Byla to právě ta dívka, se kterou se sešel ráno. Jeho kamarádka z dětství. Ale to, že ji miluje si uvědomil už tehdy, když ji dnes uviděl. Proč tedy se k ní choval tak chladně? Proč mu rozum poradil něco, co vůbec nechtěl? "Rozum je lidská zhouba. Nikdo z lidí nebyl šťastný, když měl rozum silnější než srdce. Ten se totiž ustavičně se snaží jenom o neštěstí Logika, ta poddaná rozumu, je taková lhářka", říkal si a měl čím dál větší vztek sám na sebe.
Měl v sobě strašný přetlak citů. Cítil lásku, vztek a lítost najednou. Měl pocit, že mu srdce z toho všeho vybuchne a měl strašnou chuť se rozbrečet. Ale i přes to utrpení nebyl schopen si ulevit pláčem. Že by zase rozum byl příčinnou? Nějakou dobu setrval v tomto rozpoložení a myšlenkách, až se srdce unavilo a pocity, které cítil, se otupily. Náhle dokázal být schopen se přestat litovat a přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo.
Dívka ze snů. Nacházel se tak blízko ní a stačilo říci jenom slovo. Ale on to neudělal. Proč? Nyní přehodnotil své někdejší myšlenky. Jeho chování a rozhodnutí bylo naprosto nelogické, tedy nesouvisí s rozumem, který je vládce logiky. Co tedy způsobilo, že se dobrovolně vzdal svého snu?
Do svých úvah musel také započítat fakt, že ať cítil k dívce cokoliv, své ranní rozhodnutí změnit nehodlal. Paradoxně mu tento bolestný stav vyhovoval. "Té nelogičnosti je až podezřele moc", pomyslel si. Potom ho ale napadlo, že se mohlo jednat o racionální rozhodnutí, jenom si to nemůže uvědomit. Co když realizovat ten sen opravdu nebylo rozumné? Nechtěl tu dívku, protože si nebyl jistý sám sebou. V mysli mu náhle vytanula vzpomínka na rodiče, kteří se rozvedli když byl ještě malý. Oni se také zamilovali jako velmi mladí, ale jejich láska se pak kamsi vytratila. Oba si přestali rozumět a manželství se pro ně stalo pastí, ze které je mohl vysvobodit jenom rozvod.
Chlapec se dostal blíž k poznání. Uvědomil si, jak moc je tato myšlenka v jeho mysli zakořeněná. Uvědomoval si také svou chlapeckou nejistotu, která v něm po léta přebývala a nejspíš ještě dlouho ho nehodlala opustit. Nebyl si jistý sám sebou, nebyl si jistý jinými a nebyl si jistý tím, co vlastně chce. Takhle nejistota mu odjakživa bránila navazovat delší než dvoudenní vztahy, které byly typické pro oslavy a akce, jakých se zúčastňoval. Náhle se skoro neznatelně napřímil. Dostával se k jádru problému. Věděl, že jeho psychický blok ze dne na den nepřekoná a s dívkou dnes jednal povrchně jenom proto, že sebe a ji chtěl ušetřit zklamání. Až tak ji měl rád.
foto
Po chvíli se mu v mysli vybavila slova z jedné knížky, kterou četl: "Lidé poznají velice brzy, proč mají žít. Možná právě proto se velice brzy vzdávají." Napadlo ho, že jeho rodiče se rozvedli proto, že svůj životní sen realizovali příliš brzy. Po letech strávených spolu štěstí vyprchalo, až ze splněného snu nakonec vůbec nic nezbylo. Byl postupně potlačován návalem denních starostí a problémů. A jeho rodiče najednou zjistili, že je manželství omezuje. To jedno vyplněné přání jim najednou začalo bránit v tom, aby si mohli plnit ty menší sny. Plní touhy po nesplněných přání zapomněli na lásku k sobě.
Chlapci se všechno zdálo najednou všechno jasnější. Už neseděl sklesle se skloněnou hlavou, ale seděl vzpřímeně a oči se mu leskly, jak mu vše začalo dávat smysl. "Rozum… rozum to celou dobu věděl. On věděl, že ke štěstí si člověk musí splnit všechny sny a překonat všechny překážky. Proto mě zastavil, když už jsem skoro sahal po tom, co jsem chtěl nejvíc", přemýšlel chlapec. "Ke splnění toho největšího lidského snu totiž má vést cesta a ten sen nemusí být zrovna manželství. Sportovec také než vyhraje závod, stráví roky tréninkem. Co by to bylo za pořádek, kdyby bez žádného úsilí sáhnul rovnou po poháru?"
Ze svého místa pod stromem se chlapec zvednul a sebevědomě pohlédl, přes klenbu z větví borovic, k obloze. Řekl si, že jestli má být ta dívka skutečně jeho životní láskou a největším snem, pak bude moci tento sen realizovat i v budoucnu, až bude připravenější. Odcházel z lesa sice pořád s mírnou nejistotou, ale cítil se lépe. V srdci cítil stále bolest a obavy ze ztráty dívky, ale chlapec nyní poslouchal svůj rozum a svými city se nenechal zmást.
Večer když skoro usínal ho napadlo, jestli si tím vším jenom úmyslně neodůvodnil svoje rozhodnutí, aby se zbavil psychické trýzně. Ale nestihnul tuto myšlenku rozvést, protože jeho mozek vypnul a on upadnul do hlubokého spánku.


Pozn.: Ona kniha, z které je citováno, se jmenuje Alchymista od spisovatele Paula Coelha. Fotografie jsou z webu www.lesycr.cz

Vložit komentář.

TOPlist