logoweb
Pavlův web

Radosti a strasti

Byl to závěr skvělého dne, když jsem se s dívkou Ga-Hi loučil v metru. Tohle exotické jméno dostala ve stejně exotické zemi jménem Jižní Korea. Seznámil jsem se s ní v jazykové škole v Anglii a ji o pár měsíců později napadlo navštívit Prahu a kontaktovat mě. Ale den utekl jako voda, najednou zbylo jen objetí a mávání směrem k rozjetému vagónu metra.
foto
Loučili jsme se s tím, že si neříkáme sbohem, ale že možná příští rok někdo z nás podnikne cestu za tím druhým. Svět je přece jen prťavej, říkal jsem si v tu chvíli. S vědomím, že mám kamarádku na opačné straně zeměkoule, jsem svět skoro přirovnával k Prdelákovicím, kde není problém během pár minut zaběhnout za kámošem, který bydlí na druhém konci obce. Proč by měl být tedy problém zaletět si na pokec do Soulu? Za pár minut jsem z podobných úvah vystřízlivěl, ale pocit ze světa, který se stává malý pro všechny národy co na něm žijí, ve mně zůstal.
Ga-hi půl roku strávila v Anglii v jazykové škole, kterou jí zaplatili rodiče. Během části studia pracovala a za vydělané peníze vyrazila na cestu po Evropě. Ještě předtím než se mnou popíjela světoznámé plzeňské pivo, navštívila Paříž. A blízká budoucnost? Po pár dnech v Praze, prý přijde na řadu lyžování na Šumavě, pak návštěva Vídně, opět Londýn rozloučit se s přáteli a potom zpátky domů do Koreje na univerzitu. Co bylo obdivuhodné, že celou dobu hodlala cestovat sama. Korejci prý milují navštěvovat cizí místa a v každém evropském městě kde byla kontaktovala přes internet místní Korejce, kteří jí pomohli se vším, od ubytování začínaje a orientací po městě konče.
Bohužel její plány pro mne zněly skoro nepředstavitelně. V probíhajícím studiu se mi svět totiž podstatně zúžil a podobné plány v momentálním zkouškovém tlaku zněly vzdáleně mému současnému životu. Dostal jsem chuť vykašlat se na všechno. Vyjet si s ní na lyže, navštívit Vídeň, utratit většinu mých úspor a chvilku žít. Uniknout ze stereotypu, školy, práce a jiných všedních zážitků. Zatoužil jsem vidět nové místa, lidi, jako o prázdninách, kdy jsem byl každý týden na jiném místě.
Jenomže potom jsem si uvědomil pošetilost svého jednání a vrátil jsem se zpět na zem. Vystoupil jsem na zastávce Koleje Strahov a šeď a stereotypnost kolejí mi připomenula do čeho se vracím. Stejné místo a život nejméně pět let, pokud se nerozhodnu část studia absolvovat v zahraničí. Stále stejná cesta na fakultu, stejné budovy, lidé, učitelé nebo požadavky.
Vrátil jsem se na kolej, osprchoval se a otevřel skripta. Začal jsem číst, ale hlavou se mi pořád míhaly tyto myšlenky. Utěšil jsem je prázdninovou představou, kdy se jako každý rok vše změní. A jako každý rok si v závěru radovánek budu léčit z deprese z návratu do starého života, protože život nejsou jenom radovánky. A s tím musíme žít, nebo ne?

Vložit komentář.

TOPlist