logoweb
Pavlův web - články


Muž, který viděl Boha

Kříž na střeše městského kostela působil díky záři odpoledního slunce mnohem výrazněji než je obvyklé zamračeným dnům. Podzimní slunce jakoby chtělo ten den dokázat svoji sílu, jakou po celý dosavadní podzim nechávalo v tajnosti. Lidé odkládali své oblečení a kolem kostela proudilo množství chodců s kabátem zavěšeným na zápěstí. Slunce rozehřálo nejen střechy domů celého města Třebíč, ale jakoby se ohřály i lidská srdce. Lidé byli najednou více krásnější, usměvavější, a na celém náměstí Karlově se lidé zastavovali s přáteli a spílali tomuto krásnému dni.
Jen uprostřed kostela svatého Martina s nádherně nasvíceným křížem seděla v dřevěné kostelní lavici postava, která zjevně dala přednost přítmí modlitebny. Přes úzká okna a vysoké klenby dovnitř sem totiž nepronikalo mnoho světla.
foto1
Modlící se muž byl oděn v lehkém hnědém kabátě a plátěných kalhotách černé barvy. Ruce vypadaly jako nedbale umyté, ale ve skutečnosti na nich byla špína, jaká jde jen velice těžko dolů. Dlaně měl sepnuty před sebou a opíral o ně sehnutou hlavu. Jeho rty se nesouvisle pohybovaly a něco neslyšitelně šeptaly.
Asi za půl hodiny se zvednul a namířil si to ven z kostela. Tvář jeho napovídala, že chodí po tomto světě dobrých třicet let. V tmavých očích měl upracovaný výraz, ale ani velká únava nemohla zastřít jeho dobrosrdečný pohled. Pod neupravenou tváři byl i nadále vidět hezký mužský obličej a rozcuchané hnědé vlasy mu nijak neubíraly na kráse, jen díky nim působil roztržitým dojmem. Za nějaký čas vyšel mohutnými kostelními dveřmi na Martinské náměstí a vydal se s kopce směrem k náměstí po úzké ulici dlážděné poctivými dlažebními kostkami. Pokud by si člověk odmyslel reklamní poutače, automobily a chodce v moderním oblečení, ocitnul by se náhle v jiném století v úplně jiné době.
Zrovna se díval přes ulici na Malovaný dům zdobený krásnými černobílými freskami ze šestnáctého století, který v Třebíči nechal postavit benátský kupec, když ho zastavila asi pětadvacetiletá slečna se štosem papírů v ruce. Vzhledem a vystupováním působila jako zajímavá sebejistá osoba, která ví, co dělá. Hezkou tvář pravidelných rysů jí lemovaly krátké lehce nažloutlé vlasy ani ne po ramena. Na sobě měla ne moc vyzývavé tričko a džíny.
Podala mu jeden z těch letáčků, podívala se na něj zvláštní kombinací významného a prosebného pohledu a řekla: "Dobrý den. Prosím přidejte se k petici proti zničení Libušina údolí."
Muž se zatvářil překvapeně. Z části proto, že nečekal rozmluvu s krásnou mladou dámou, ale hlavně vůbec nevěděl o čem to vlastně mluví. Zachoval si ovšem chladnou hlavu. Klidně si beze slova vzal letáček a zůstaje na místě si rychle přečetl o co vlastně jde. Dozvěděl se, že radnice chce postavit silnici částí městského parku, aby ulevila velkému provozu v centru.
"Promiňte, abych se přiznal skoro o tom nic nevím. Mám poslední dobou tolik práce, že stěží stíhám hlavní zprávy, ty místní už jdou prostě mimo mě", řekl s omluvným úsměvem slečně.
"Ale to vůbec nevadí, naopak jestli máte čas, ráda vás s tím seznámím." Pohlédla na příchozího a když zaslechla kladnou odpověď, pokračovala: "Naše ekologické sdružení je také pro řešení dopravy v Třebíči, jenomže se musí ten problém řešit přímo u kořenu. Ono totiž aut bude čím dál více a stavět čím dál víc silnic už není řešením. Z té stav by budou těžit jen stavební firmy a samotní radní. Nikdo se potom nebude ptát, zda to pomohlo, oni jen na tu silnici ukážou prstem a to bude jako důkaz, co všechno pro lidi neudělali."
foto2
Muž velmi pečlivě poslouchal a zaujal ho více přesvědčivost jejího projevu, než samotný obsah. "Je to zajímavé, jenom nechápu, proč silnice není dobré řešení?", zeptal se.
Dáma na něj pohlédla, muž se očividně trefil do místa, na jaké byla velice dobře připravena. "Zkuste si vzpomenout na dětství, jedno auto v rodině, to byl vyložený symbol přepychu. Ale zato dnes... Prakticky každý dospělý má svůj vůz. Víte jaká je průměrná obsazenost vozidla? Jedna celá tři. To znamená že v autě jezdí prakticky jeden člověk. Na dopravu jednoho člověka se spotřebuje až moc velké množství paliva. A věřil byste, že je úplně jednoduché řešení, jak se to celé pokusit změnit?"
"Jaké?", reagoval muž na řečnickou otázku.
"Podporovat hromadnou dopravu. Stát by ji měl více dotovat, aby lidem vyšla levněji a více jí využívali. Kdyby vláda dala peníze z výstavby silnic do hromadné dopravy, udělala by mnohem lépe. Zmenšil by se provoz a nebyly by nutné žádné nové drahé obchvaty a nové silniční spojení."
Onomu muži se začala ta výmluvná žena líbit. Nějak na něj zapůsobila svou energií a snahou něco změnit. Všechny jeho emoce poznala slečna v jeho pohledu, protože tam stál, zíral na ni a nijak nereagoval na to, co řekla. Nejspíš jí to zalichotilo, protože se usmála, sklopila zrak k zemi a přitom si všimla špinavých rukou jejího náhodného společníka.
"Ach, to je ironie. Že vy jste automechanik? To jsem dělala přednášku proti autům asi tomu pravému", zasmála se příjemným smíchem a i přes všechen jas, jakým byla naplněna celá ulice, zasvítily její bílé zuby.
"Ne, nic takového", zasmál se také, zjevně potěšen tím, že se rozhovor odklonil od odborného tématu pryč, "je to ironie, ale dělám v továrně, co dělá součástky k autobusům."
A to už se smáli oba nad náhodně zjištěným imaginárním symbolem jejich podobnosti.
"To je snad osud", mluvila slečna s potlačovaným smíchem, "jak dlouho tam pracujete?"
"No, už tomu budou dva roky, co jsem tam nastoupil."
"Děláte tam rád?"
foto3
"Ne, dělám tam jenom přechodně. Mám své plány, jen co získám nějaké peníze do začátku."
Mladou ženu zjevně začal ten muž zajímat. "A co plánujete, smím-li to věhdět?"
Muž znejistěl. Nebyl si zcela jistý svou důvěrou k osobě, kterou zná teprve pár minut. Jeho nerozhodnost rozbil nakonec krásný upřený pohled jeho protějšku.
"Ehm. Mám vyhlédnuté krásné místo poblíž mého bytu. Dům přímo na nábřeží židovského města, kde chodí spousta turistů. Byla by tam krásná restaurace, navíc by se za domem dala udělat krásná zahrádka na posezení. Na takovém místě by se myslím dveře netrhly."
Slečna ho pozorně poslouchala a kvůli jejímu zájmu se muž ještě více rozpovídal.
"Jediným problémem je, že budu potřebovat hodně prostředků na rekonstrukci, vybavení a personál. Nechci nic polovičatého, musí to být perfektní. Zatím se modlím k bohu, abych vyhrál v loterii", zasmál se, "to moje šetření totiž nejde tak rychle a splácím k tomu ještě nějaké dluhy z minulosti."
"Jestli jste opravdu takový, jaký se mě zdáte, tak nepochybuji, že to zvládnete." složila mu kompliment.
Obě postavy stály na nároží historického domu dobrou půlhodinu. Oba se představili a po celou dobu pro ně přestal existoval okolní svět. Kolem dvojice proudily desítky lidí, kteří se kvůli jejich rozhovoru nedozvěděli o devastaci přírody a údajném "spiknutí radních". Někteří kolemjdoucí možná místo toho zaslechli útržky z života oné slečny a muže, kterými při vyprávění o sobě nešetřili.
Jejich zaujetí rozhovorem bylo bohužel záhy přerušeno zvoněním Třebíčské věže, které oznamovalo pátou hodinu večerní. Naše dvojice poodešla více do náměstí, aby se mohla podívat na ciferník věžních hodin. A že to byl nějaký ciferník. Byli na něj hrdi všichni obyvatelé města, protože větší se v celé republice nenašel. Po kratší rozmluvě se naši hrdinové příběhu rozloučili s díky za skvělý rozhovor a rozešli se, každý opačným směrem, za svými povinnostmi. Mladé dámě to přesto nedalo, otočila se přiběhla zpátky k muži, který ve výrazu tváře byl skoro rád, že je opět u něj. Slečna mu dala do ruky svou vizitku a řekla na vysvětlenou: "To kdyby jste náhodou narazil na nějaké ničení přírody… aby jste to mohl komu sdělit."
foto5
Muž zůstal poté sám s vizitkou v ruce. Měla výrazně zelené okraje a jako pozadí za písmem byl symbol čtyřlístku. Možná jí zítra zavolá, zdála se být opravdu příjemná, i když byla trošku naivní, snažila se zjevně změnit nezměnitelné. Těžko dokáže přesvědčit dostatečné množství lidí, aby jí začaly brát radní na vědomí. Celkově se mu zdáli ekologičtí aktivisté jako zvláštní skupina idealistů. Sice ona mu zase tolik idealistická nepřipadala, ale nemohl si tím byl zcela jist, jestli taková opravdu není. Vždyť on si sám o sobě myslí, že je praktický člověk. Člověk, který se zbytečně nezaobírá věcmi, jaké stejně nemůže změnit.
Rozešel směrem ke svému domu, ale vizitku měl stále v ruce přemýšleje o její majitelce: "Taková krásná dáma bude mít jistě mnoho nápadníků, už to, s jakou jistotou mi dala tu navštívenku svědčí jenom o tom, že bude v randění s muži velmi sběhlá. Krom toho je určitě minimálně o pět let mladší než já. Jak můžu vůbec vědět, co tak mladá ženská ode mne chce? Už mi táhne na třicet a z nějakých krátkých známostí jsem už vyrostl. To ona je jistě opak, jinak by nedávala svoje vizitky mužům, které nezná ani půl hodiny. Někoho takového tedy nehledám."
Nakonec výrazně zelený papír vzal a dal ho do malé vnitřní kapsy ve svém kabátu. "Ženská by mě akorát zblbla hlavu a pak by odešla pryč s nějakým nelogickým tvrzením", říkal si v duchu, ale jelikož se po té myšlence nezačal cítit dvakrát nejlíp, začal sám sebe utěšovat. "Nakonec jednou potkáš tu pravou, jenom se vyplatí nespěchat, protože by jsi se dočkal jenom zklamání. Musíš být trpělivý, pouze to nese ovoce." Muž myslel na mnoho zamilovaných párů, jaké skončily u rozvodového řízení. V žádném případě nechtěl zažít neúspěch a nakonec došel k názoru, že jednou tu pravou potká. A nejen, že na ni narazí, ale v tu chvíli bude rázem vědět, že je to opravdu Ona.
Zabaven vírem myšlenek za pár minut došel do čtvrti Zámostí, kde bydlel v jenom ze zchátralých domů. Celá čtvrť doslova dýchala historií a protože se dostala do seznamu chráněných památek UNESCO, společně s třebíčskou bazilikou a židovským hřbitovem, začalo se mnoho domů opravovat. Dům našeho muže ležel bohužel mimo hlavní ulice a proto se o jeho vzhled město zatím nezajímalo. I přesto měl muž ten dům rád. Rád sahal na oprýskané stěny a přemýšlel o tom, co všechno za svou dlouholetou historii "viděly". Jestli existuje Bůh, tak při posledním soudu budou svědčit o jeho životě tyto stěny, říkal si ve chvílích přemýšlení.
foto4
K jeho domu vedla uzounká ulička a přímo ke vchodu se člověk dostal po stejně širokém schodišti. Dům byl nevelký položený ve svahu, doslova namačkán mezi domy sousední. Uvnitř byla malá předsíňka a z malé chodby se člověk dostal do pokoje, malé kuchyňky a koupelny. Oproti zevnějšku domu se jeho interiér zdál velice udržovaný a působil dojmem útulnosti a pořádku. Na stěnách visely obrazy o nepříliš velké umělecké hodnotě a úplně stejně se daly popsat ostatní dekorace v domě. Bylo vidno, že si majitel domu dokázal vytvořit něco, čemu se říká domov. Místo, kam se rád každý den vracel.
Po zbytek dne muž nedělal nic zvláštního, co by stálo za zmínku. V klidu svého domu po práci odpočíval u televize a později i nad stránkami knihy. Po večerní hygieně, ještě před tím, než se uložil ke spánku si kleknul před postel, sepnul ruce a začal se modlit. Neslyšně šeptal modlitbu, jakou pravidelně opakoval už dva roky. Děkoval v ní Bohu za základní skutečnost, že vůbec může na tomto světě být. Děkoval Bohu za všechno, co má a měl, ale zároveň ho prosil o prostředky, aby mohl změnit svůj život. V žádné ze svých modliteb nikdy neopomenul prosbu o výhru v loterii.
Bylo zvláštní, že mu nikdy toto chování nepřipadalo naivní. Vždycky se na takovou výhru díval jako na dar od samotného Boha. Výherci v loterii byly podle jeho filozofie Vyvolení, jací žili mravním poctivým životem a kteří si vyhrané peníze skutečně zasloužili. Nikdy nepochyboval o tom, že peníze výherce nepoužije jenom sám pro sebe. Muž věřil v zázrak ke své osobě, za svoji celoživotní snahu být dobrým člověkem. Jaksi v duchu cítil, že Bůh mu jeho velké přání splní.
Po modlitbě muž zhasnul světlo na stolku a v klidu se uložil ke spánku.




........... o dvacet let později .............





Po kříži, na střeše městského kostela, stékaly dešťové kapky. Voda padala z nebe celý den, jak je to bohužel obvyklé v sychravých podzimních dnech. Lidé chodili kolem kostela Svatého Martina zachumlaní v kabátech, spěchaje co nejdříve někam do tepla. Škaredé počasí lidem na náladě nepřidalo a pod těmi kabáty se daly zahlédnout smutné nebo naštvané obličeje. Nebylo ani divu, i když může mít město krásné budovy a parky, v dešti a mlze působí stejně depresivně jako zříceniny. Jediný pěkný pohled se mohl naskytnout leda ptákům, kteří odvážně vyletěli a naskytl se jim pohled na pestrobarevnou záplavu deštníků.
Možná díky nečasu se shromáždilo uvnitř kostela více lidí než bylo obvyklo. Vysoká klenba kostela působila skoro jako ochranné roucho, kterým Bůh přikryl své ovečky. Někteří věřící tu seděli v lavicích oddáni modlitbám, jiní jen tiše hovořili se známými.
V přední lavici seděl nám známý muž, potichu šeptající své přání. Na tváři od té doby přibylo více vrásek, kůže zdrsněla a ve vlasech bylo vidět mnoho šedin. Snad jediné, co na něm zůstalo stejné, byly jeho dobromyslné oči a špína od motorového oleje na prstech. Jeho výraz tváře byl i doposud pohledný, pouze na něm byla patrna nejspíš trvalá únava.
foto14
Muž za půl hodiny vstal a pomalým krokem vyšel před kostel. Celé město se zajisté za tu dobu značně změnilo, ale jelikož tudy muž chodil každý den, na každou malou změnu si rychle navyknul a ulice byly pořád takové, na jaké byl zvyklý. Snad jedinou nápadnou změnou byl nový asfaltový koberec, kterým stavebníci pokryli starý dlážděný povrch.
Muž šel schovaný pod deštníkem kolem Malovaného domu, jaký se díky péči památkářů naštěstí vůbec nezměnil, když ho zastavila asi dvacetiletá dívka se stohem časopisů v ruce. Bylo to zvláštní náhoda, že její vlasy a pláštěnka mělo úplně stejnou barvu, jako titulní strana časopisu, který mu právě podávala. Muž si při pohledu na ni říkal, že právě takto si někteří lidé představují anděly. Měla totiž tvář pravidelných přitažlivých rysů a na celé jejím obličeji se nenašla jediná piha či jiná vada na kráse.
"Dobrý den. Přispějete koupí tohoto časopisu na stavbu dětských domovů?"
Muž si jej od ní vzal a zběžně si ho prohlédl. Byl na pěkném křídovém papíře a z titulní strany se na něj smála nějaká populární osobnost.
"Není to moc luxusní časopis, že je na charitu?", zeptal se.
"No to víte, že je. Ale v dnešní době to jinak nejde. Pokud časopis nezaujme, tak se nikdo nestará jestli je na dobré účely či ne", odvětila mu chytře dívka.
Muži nejspíš přišla odpověď jako dostačující, protože ponořil svou pravici hluboko do kabátu, sahaje pro peněženku.
"A to pracujete přímo pro tu charitativní organizaci, když zde kvůli tomu moknete?", zeptal se a usmál se na slečnu.
Ona reagovala na jeho dotaz se smíchem: "To ne, mám to jako brigádu. Ona si ta společnost najímá lidi. Zadarmo bych tu nemokla."
Muž v tu chvíli konečně vytáhnul peněženku, ale přitom mu vypadl jakýsi lístek. Dívka se hbitě shýbla a lístek mu podala.
"Díky", řekl muž, "kolik to bude za ten časopis?"
"Sto padesát korun", odvětila mu dívka.
foto15
Muž podal dívce tři sta korun se slovy: "Když je to na dobrou věc, tak nebudu šetřit."
Dívka ho odměnila úsměvem za jeho štědrost, poděkovala a odešla prodávat časopisy dalším kolemjdoucím. Náš muž zůstal sám na ulici s časopisem a záhadným lístkem v ruce. Bylo patrné, že lístek nosil v kapse už dlouho. Po písmu zůstaly na papíře jen sotva viditelné šmouhy a jediné, co zbylo z barev, byly zelené okraje. Muž si marně snažil vzpomenout, odkud ho dostal. Po chvíli ho ale přemýšlení přestalo bavit a ten zmuchlaný nečitelný lístek letěl do odpadkového koše.
Muž opět se dal opět do kroku, zmítán větrem a deštěm, s představou tepla svého domova před očima. Kapky z cípů jeho deštníku pleskaly o chodník stejně pravidelně, jako jeho levá noha střídala pravou. Padla na něho melancholie. Přešel po mostě na protější břeh řeky Jihlavy a procházel se po nábřeží. I přes počasí tudy vedlo svou cestu hodně třebíčských obyvatel. Muž si prohlížel tváře kolemjdoucích a na mysl se mu vloudily úvahy o životě. Jak zestárl, tak nad životní filozofií začal přemýšlet mnohem více. Zamýšlel se nad tím, jak ti lidé, co kolem sebe viděl, naplní svůj život. Kam asi směřují jejich životní cesty, co chtějí v životě dokázat, na co jsou hrdí a co se jim naopak nepovedlo. Mnoho z nich se jistě cítí být ztraceni sami v sobě. Nemají žádné cíle a životem pouze bloudí jako přízraky. Ve stáří se potom ohlédnou a za sebou spatří jen prázdno.
Po nějakém čase se od osudů lidí, které neznal, obrátil k osudu svému. Jak tak rozebíral sám sebe, upřel svůj zrak na neudržovanou budovu, která skoro ani nestála za pohled. Do těch rozpadajících se stěn s plísní na omítce vložil veškeré své naděje na jiný život. On není jako ti lidé bez cíle. Jednou zde bude mít krásnou restauraci a vytvoří místo, kde budou návštěvníci doslova nasávat dobrou náladu a rozpoložení. On sám bude v perfektním obleku s úsměvem vítat hosty a s radostí je bude obsluhovat.
Jednou se mu ten sen splní. Cítil to. Konečně po něm na světě něco zbude a on sám bude moct trošku ovlivnit tvář města. Jakmile získá nějaké peníze do začátku, ihned své plány uskuteční. Ještě potřebuje čas, musí to být perfektní, nic nesmí být odbyté. Lidé ihned poznají, když se na něčem šetří a to by byl hned vroubek, který by si velmi dobře zapamatovali.
foto16
Muž stál před ztrouchnivělými vchodovými dveřmi asi pět minut. Pohled měl zamlžený a na tváři měl blažený úsměv. Vzduch prosycený deštěm se mu krásně dýchal a najednou se cítil i přes škaredé počasí velice dobře. Na pět minut pro něj vše přestalo existovat. Opíjel se představami, jak chodí po nablýskané podlaze ve své restauraci a podává si ruku s hosty. Jenomže představa se po chvíli rozplynula a on místo zdobených dlaždic měl pod nohama pouze deštěm zmáčený asfalt. Dobrou náladu mu rychle potlačila podzimní skepse.
Za pár chvil už šel po úzkých schodech ke svému obydlí. Pomyslel si, že ten dům vypadá na podzim ještě hůře než obvykle a vešel dovnitř. Uvnitř domu se málo změnilo. Nábytek už získával jizvy za dlouhou dobu užíváním a koberec pod ním byl změněn k nepoznání, protože se vybavení bytu už po dlouhá léta nikam nepřemístilo. Kdyby majitel oddělal levné dekorace a obrazy ze stěn, byla by za nimi jistě výrazně bělejší omítka. Celý byt zkrátka byl jako zakonzervovaný v čase. Nic se v něm nezměnilo a bylo znát, že muž žije stále sám. Jenom vše zestárlo stejně jako obyvatel toho příbytku.
Zbytek dne muž nedělal nic zvláštního, co by stálo za zmínku. V poklidu seděl na gauči a sledoval stále se měnící obrazy v televizi. Uprostřed televizního seriálu se ale přestal cítit dobře. Hůře se mu dýchalo a hlava mu třeštila. Jakmile vstal, musel se rukou opřít o skříň, jak se mu zatočila hlava. Muž se rozhodl vynechat svou pravidelnou večerní sprchu a šel se uložit do peřin. Doufal, že se vyspí a ráno bude zase dobře. O tom, co mu vůbec je, moc nepátral.
I přes svůj stav nevynechal modlitbu. S problémy si kleknul před postel a sepjal ruce. Neslyšně šeptal motlitbu, kterou opakoval už přes dvaadvacet let. Zmiňoval v ní díky za svůj život, za všechno co má a vložil v ní i prosbu za výhru v loterii. Dnes jeho přání upřel k Bohu nějak víc procítěně, než obvykle. Kdyby neměl oči schované pod zavřenými víčky všimli bychom si, jak mu zvlhly.
Po modlitbě mu bylo snad ještě hůře. K hlavě se mu ještě přidala tupá bolest v hrudi. Sípavým dechem se těžce nadechoval. Muž si lehnul na záda, zavřel oči a to poslední co viděl, než ztratil vědomí, byl starý zaprášený lustr na stropě.
Muži se zdálo, že sedí v kostelní lavici a opět se modlí. V kostele nebyla živá duše a jako jediné světlo mu sloužila svíčka, která mu svítila na stránky Bible. Málo osvětlený kostel v noci působil nějak jinak. Temněji a skoro až zlověstně. Na muže všechno působilo tak, že mu nebylo dvakrát do zpěvu. Tyto pocity však dokázal potlačit soustředěním ke své víře.
foto17
Uprostřed modlitby se začal cítit najednou jinak. Mysl se mu začala projasňovat a úplně se přestal všeho bát. Přestal cítit strach nebo zklamání ze svého života a nahradil je nádherně slastný pocit štěstí, podobný pocitu, jaký cítí zamilovaní lidé. Chvíli se tím pocitem opájel, ale potom mu začalo být divné, co ten pocit způsobilo. Pomalu otevřel oči a to uviděl mu vyrazilo dech.
Kostel se úplně proměnil. Najednou v něm bylo spoustu světla. Hlavní oltář zářil dokonce tak, že ho světlo bodalo do očí. Jenomže všechna elektrická světla byla vypnutá. Asi se stal zázrak. Byl tím doslova uchvácen a pak se stalo ještě něco zvláštnějšího. Po bocích kostela byly sochy Krista, Marie, Josefa a byly tam také malé sošky zobrazující anděly. Bylo to až k neuvěření, ale muži se zdálo, jako by všechny sochy otočily hlavu k místu, kde seděl. Sní či bdí? Normálně by se ho zmocnil děs nad něčím tak neuvěřitelným, ale štěstí, které pociťoval bylo tak intenzivní, že jej prostě nešlo přebít jiným pocitem.
V tu ránu osvítil muže kužel bílého světla. Jeho postava se ocitla přesně uprostřed osvětleného kruhu. Muž mžourajícím zrakem vzhlédl vzhůru a bylo mu, jako by se díval do slunce. Skutečně počátek toho světla uprostřed kostelní klenby se mohl podobat malému slunci. Nedokázal se ovšem do toho "slunce" dívat dlouho a skoro jakoby nějaká vyšší moc ho nutila sklopit zrak. Byl uchvácen nad tím, čeho je svědkem. Najednou cítil, že se mu to neděje náhodou. Právě se na něj dívá samotný Bůh, aby mu splnil přání, kvůli kterým se celý život modlil. Stále doufal, ale nikdy nezapochyboval o tom, že ho jednou Bůh vyslyší. To světlo, sochy a celý kostel byl vlastně vyvrcholením jeho přání. On vyhraje v peníze a splní si svůj sen.
Muž nedočkavě čekal na to, co se stane. Pak náhled uslyšel zvučný hlas, který se mu navždy vrýval do paměti. Zdál se mu hluboký, ale mohlo to být jenom tím, že se rozléhal velkým prostorem kostela. Byl v euforii. Slyší samotná boží slova!
To byly jeho první pocity, když slyšel první hlásku. Hlásky přecházely postupně ve slova a muž uslyšel, co mu Bůh sděloval. Onen hlas říkal toto: "Mohl jsi mně dát šanci a alespoň jednou si vsadit!"

Vložit komentář.


TOPlist