logoweb
Pavlův web - články


Pokus o román - 1. kapitola

Michal Holas rychlým krokem došel ke svému automobilu, stojícím na parkovišti firmy Icons. Letní obloha byla zatažená a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Takový přírodní signál varující, že za chvíli začne pršet. V levé ruce Holas držel menší kožený kufřík černé barvy. Kufřík vypadal draze, ostatně i jako Michalův oblek a auto. Pravou ruku lehkým pohybem spustil do kapsy a ještě než stačil ruku vyndat, autu zablikaly blinkry a ozvalo se jemné pípnutí. Rukou, již držící klíč, otevřel dveře a posadil se za volant. Kufřík položil na sedadlo spolujezdce. Podle jeho rychlých pohybů, kterými si počínal v jeho vozidle, bylo jasné, že kamsi spěchá.
foto
Obratně vyjel na hlavní ulici a vyrazil směrem z města. V pozdně odpoledních hodinách nebyl provoz nijak značný, proto si Holas dovoloval více šlapat na plyn. Více benzínu působilo na silný motor jako balzám a vůz se řítil po silnici více jak stočtyřicetikilometrovou rychlostí.
Michal Holas vypadal jako dobře vypadající a finančně zajištěný muž středního věku. Díky věcem, kterými se obklopoval, ho jeho okolí považovalo za úspěšného. On sám se ovšem za úspěšného nepovažoval. Možná neměl finanční problémy, ale nebyl v životě spokojen. Nebyl plně spokojen dokonce ani v zaměstnání, které mu přinášelo společenského uznání.
Před několika lety prošel nákladným rozvodovým řízením a tento zážitek z rozpadu rodiny ho velice ovlivnil. Vinnu přičítal spíše manželce, protože ona jako první přišla s rozvodem. Holas byl totiž rodinný typ a vždy povyšoval svoji touhu po budování rodiny nade vše ostatní. Jenomže mnohdy se stane, že i když se nějaký sen splní, tak postupem času podléhá okolnostem, až se nakonec rozpadne. My posléze zjistíme, že držíme v ruce jenom část našeho snu.
Nakonec tedy o rodinu přišel a z celého jeho snu mu zbyly jen společné víkendy s dětmi. Žil jen pro to a aby přežil zbylých pět dní v týdnu, rozhodl se plně se oddat své práci. Po pracovní době plánoval, čím zase své děti překvapí. Vymýšlel různé výlety, ať naučné, sportovní nebo prostě zábavné. Penězi nešetřil, protože žil prakticky jenom pro to.
Právě dnes byl pátek a proto Michal Holas spěchal domů. Dnes v práci ho napadlo zavolat jednomu svému známému, který je vášnivým pilotem a sám vlastní menší motorové letadlo. Už dříve mu nabízel, že ho vezme do oblak, ale Michala to nijak nelákalo. Ovšem pro děti to bylo něco jiného. Devítiletý Pája mu před týdnem s leskem v očích vyprávěl o seriálu, který viděl v televizi. S nadšením mluvil o tom, jak hlavní hrdina střílel rakety na nepřátelské letouny. Michalův nápad měl tedy jasné základy a dnes ho chtěl realizovat. Hlavním problémem bylo zastihnout jeho přítele doma.
foto
Michalův automobil ostře projel pravotočivou zatáčku. Měl široké pneumatiky, proto na silnici držel jako přibitý. Michal Holas svůj vůz velice dobře znal a proto věděl, co si s ním může dovolit. Po zatáčce nastal rovný úsek s větším stoupáním. Holas ještě víc přidal na rychlosti, aby kopec vyjel co nejrychleji. Ve stotřicetikilometrové rychlosti minul značku označující křižovatku, přejel horizont a v jeho zorném poli se náhle objevila postava ve výrazném žlutém oblečení, jak právě vjíždí na kole do jeho pruhu. Michal jel příliš rychle než aby mohl značně změnit směr své jízdy. Co však udělal bylo to, že strhl volant na levou stranu a vší silou dupl na brzdu. Bohužel si Michal moc dobře nevšimnul jízdy onoho cyklisty. On totiž přejížděl právě do té části vozovky, kam právě Holas strhnul své auto.
Cyklista otočil konečně hlavu směrem k Michalovi a spatřil, jak se k němu z pravého pruhu s kvílením brzd řítí velkou rychlostí toto ocelové monstrum. Ve vteřině, která uběhla mezi tím pohledem a nárazem, si sportovec uvědomil svoji chybu. Uvědomil si, že se z nějakého záhadného důvodu nepodíval po hlavní silnici a nevšiml si jedoucího auta. Automobil slyšel až v poslední chvíli, protože foukal silný vítr a za poslední hodinu neslyšel nic než jeho šumění v uších. V té vteřině naprosto jistě věděl, že nemá jakoukoliv šanci se autu vyhnout. Vteřinu se na něj koukal, očekávaje náraz, který musel neodvratně přijít.
Michal Holas se také s vytřeštěným zrakem díval na blížící se postavu. Ani ne za vteřinu se ozval tupý náraz, jak mohutná věc narazila velkou silou do malého slabého člověka. Cyklista se od předku odrazil do předního skla, které se s prasknutím rozbilo. Holas slyšel ještě bouchnutí na střeše, když na čelní sklo dopadlo silniční kolo. Sklo se částečně roztříštilo a na Michala dopadlo pár střepů. Nakonec kolo stejně jako i majitelovo tělo odletělo za automobil a tvrdým nárazem dopadlo na asfalt.
Auto ujelo ještě pár desítek metrů než se úplně zastavilo. Michal zrychleně dýchal a začal si uvědomovat, co vlastně udělal. Vždy když viděl ve filmu nějakou náhlou bouračku, hrozně se leknul. Úplně ho šokovalo, jak se nehoda odehrála strašně rychle. Byl to jen mžik, stejně jako teď. Právě pro tuto skutečnost jsou automobilové nehody tak děsivé. Celé neštěstí trvá jen pár vteřin a v těchto vteřinách se rozhoduje o lidských životech.
Holas byl v šoku, ruce měl stále na volantu a oči upřené do prázdna. Byl očividně mimo. Z transu ho naštěstí probral křik. Michal se zmohl k pohybu. Otočil se a přes zadní sklo viděl, že u ležícího těla klečí další člověk a snaží se mu pomoci. Michalovi nemohlo ujít podobnost oblečení obou postav. Druhý člověk byl oblečen také v cyklistickém dresu a kraťasech a podle střihu a barvy bylo poznat, že jde o závodníky stejného cyklistického týmu. Snaha pomoci zapudila v Michalovi šok z nehody a začal také jednat. Z kufříku vyndal mobilní telefon a ihned vytočil 155. Telefon zvedla podle hlasu mladší paní a Michal Holas začal s překvapivě pevným hlasem sdělovat informace. Hovor ukončil s příslibem operátorky, že záchranná služba přijede do pár minut. Při hovoru Michal vystoupil z auta a sledoval druhého cyklistu, jak klečí nad svým přítelem a snaží se ho uklidnit.
foto
Michal k nim po ukončení telefonátu přiběhl. Od nehody mohlo uplynout nejvýš pár minut. Z bližšího pohledu poznal, že oběma nemůže být více jak 17 let. Toto zjištění v něm vzbudilo svíravé pocity. "Proboha, ty jsi zabil mladého kluka",začal si říkat Michal. Onen mladý kluk nevypadal moc dobře. Ležel na boku v louži své krve, s nohou zkroucenou v nepřirozené poloze. Přilbu měl rozpadlou na několik kusů a i přes tuto zničenou ochranu bylo vidět jasné zranění hlavy. Michal ale nebyl schopen odhadnout jak je vážné. Jeho oblečení se jevilo spíše červené i když původní barva byla žlutá. V očích mu byl vidět šok, který právě prožívá. Zmateně tichým hlasem mluvil, ale nedalo se mu vůbec rozumět. Michal Holas bezmocně hleděl na mladíka a začal si uvědomoval, že ho s nejvyšší pravděpodobností doživotně zmrzačil, či hůř, dokonce zabil. Vždyť jel víc jak sto třicet.
I když byl na hlavní silnici a cyklista mu nedal přednost, přesto bude viníkem, protože jel moc rychle. Pokud kluk přežije, bude jenom platit. Jenomže jestli nedej bože umře... Holasovi se udělalo nevolno z představy několikaletého pohledu přes mříže. Jejich firma zaměstnává velice dobré právníky, tak třeba by nějak dovedli snížit trest, jenomže jestli bude vrah, nezachrání ho od vězení ani ten sebelepší expert. Holas si začal uvědomovat, jak mu tento čin ovlivní celý život. Pohled na zkrvaveného kluka se mu navždy vrýval do duše. Michal věděl, že bude velice těžké s něčím takovým žít. Jak po stránce společenské, tak i morální. "Co jen budu dělat...", ovládly Michala plačtivé myšlenky a opravdu ho málem přivedly až k opravdovému pláči. Na Holasově obličeji se objevila pouze grimasa pláče.
Michal Holas na sobě náhle ucítil cizí pohled. Otočil se směrem k druhému klečícímu chlapci. Při pohledu do jeho očí grimasa pláče zmizela. Vystřídal ji jiný výraz obličeje, který měl Michal už prve. Výraz, který lidé mají při pohledu na něco, o čem ví, že si to budou pamatovat celý život. Michala šokovaly ty oči. Byly plné smutku, o tom nebylo pochyb, protože byly plné slz. Jenomže mezi smutkem probleskovala silná nenávist, a to právě tehdy, když se mladík díval právě na něj. Jeho oči mu sdělovaly skutečnost, o které Michal přemýšlel jen povrchně, v důsledcích na vlastní osobu. Ale ten pohled... Holasovi se už nechtělo brečet, teď dostal strach z toho uvědomění. Až nyní si uvědomil plnou váhu svého skutku. Ty oči mu totiž říkaly jasné poselství: "Zabil jsi mi přítele."

Vložit komentář.


TOPlist