logoweb
Pavlův web

Příběh lidského šílenství


Běžím. Pot mě stéká po obličeji. Oči mám zakalené únavou. Moje bosá chodidla dopadají na hrubý asfalt. Povrch mě rozdírá nohy, ale bolest už skoro nepociťuji. Držím stále stejné tempo. Nemůžu polevit, nejsem si totiž jistý co by se stalo, kdybych se zastavil. Tak stále utíkám. Utíkám od světa, lidí a vlastně i sám od sebe. Jsem oděn do záplatovaných kraťasů a modrého trička, které je skrz naskrz nasáklé mým potem.
Vzumm. Kolem mne sviští šílenou rychlostí auta. Řidiči si skoro ani nevšimnou blázna na krajnici. Pro ně jsem jen překážka. Jen další proměnná v rovnici silničního provozu. Jen potenciální nebezpečí pro nějaký incident znamenající další problémy. Proto mne objíždějí širokým obloukem a jakmile jsou přede mnou, rychle dupnou na plyn. Je lehké uniknout před horšími stránkami života. Proč si všichni myslí, jak jsou věci kolem nich perfektní? Proč si všichni myslí, že i oni jsou perfektní? Proč nechtějí vidět horší stránku světa? Já vím, horší stránku světa symbolizuji já. Každý se chlubí úspěchem a pozlátkem. To je krásná strana světa, ale je to jen iluze. Jsem tu totiž já. Utahaný, unavený, špinavý... životní troska. Nikdo si nechce připouštět ty, kteří žijí na okraji společnosti. Připadá mi, že nechtějí vidět ani ty "otroky v bílých límečcích", kteří posluhují těm nahoře.
Snažím se odpoutat od těchto myšlenek. Běžím stále dál. Necítím nohy, necítím ruce... necítím ani svou duši. Běžím jako tělo bez duše. Přestávám vnímat a soustředit se. Náhle uklouznu na zledovatělém povrchu a padám na obličej. Koutkem oka si stačím povšimnout dalšího plechového šílence jedoucím za mnou. Kristepane! Rychle se převaluji do struhy. Stihnu to tak tak. Jako bych cítil pneumatiku na mém zátylku. Brr.
foto1
Zvedám se ze struhy. Díky tomuto incidentu se mi vrátilo myšlení přítomnosti. Ale v přítomnosti moc dlouho nevydržím. Není mi moc příjemná. Bůhvíproč se vracím do minulosti, která však není o nic růžovější. Vždycky jsem nebyl takový. Zamlada se mi v životě dařilo. Mé okolí mě považovalo za všestranně nadaného člověka. Životem plynul přirozeně a já se do jeho průběhu nesnažil kdovíjak zasahovat. Nějak to dopadne, říkal jsem si. Nějak to opravdu dopadlo, avšak ne tak, jak bych sám chtěl. Úspěšně jsem vystudoval vysokou školu, úspěšně jsem navázal vážnou známost a úspěšně jsem se oženil. Mé manželství skončilo asi za dva roky, kdy mou manželku srazil dodávkou opilý řidič. Zjistil jsem, že všechny hodnoty na kterých jsem stavěl můj život byly vlastně irelevantní. Vše bylo najednou pryč a já neměl pro co žít. Zbyla mě ohromná deprese a smutek.
Ne! Nemysli na to. Je to pryč, pryč. Představa milované osoby se rozplývá, místo toho ji vystřídá asfalt a řvoucí auta. Vyskakuji na něj a běžím dál. Pryč od vzpomínek, pryč od minulosti, pryč sám od sebe. Proč jsem v trýzni, proč mě to potkalo, proč vůbec jsem? Kvanta otázek na které nemám odpověď. Kvanta otázek, které vysílám do prostoru, ale žádná se mi nevrátí zpět.
Dřív jsem vnímal krásu krajiny. Učarovaly mě hlavně stromy. Pravidelně jsem chodil navštěvovat jeden starý dub. Teď krajinu kolem sebe moc nevidím. Zmizela v oparu mých očí. Nevidím nic než asfalt. Nevnímám už nic než pravidelný dusot mých nohou.
Začínám se ztrácet v myšlenkách. Je jednoduché žít podle určitých principů a hodnot. Je velice lehké nacházet v určitých hodnotách svoji realizace. Ale poté není lehké žádné z těchto hodnot ztratit. Opozitum slova víra je jistě slovo beznaděj.
Momentálně mám beznaděj v krvi. Jako droga se dostává do každého kousíčku mého těla. Dostává se do každého orgánu, dostává se do myšlení a do mého nitra. Společně s ní upadá síla. Víra je mrtvá. Je pryč. Navždy.
Na chvíli se opět ocitám zpět na silnici. Už mě zase ujíždí noha a já padám bokem na silnici. Ještě před dopadem ucítím tupý náraz do zad. Potom už nic. Tma........ otevírám oči a vidím bílou barvu. Nedaří se mi zaostřit. Vidím jen hrubé obrysy věcí a postav kolem sebe. Z toho co vidím, dokážu odhadnout, že ležím někde v nemocnici. Ale nejsem si jistý. Vůbec si nejsem jistý. Nejsem už mrtvý? Není to nebe? Nevím....
foto1
Nebyly to nebesa. Ležím na nemocničním lůžku, ruku a nohu v sádře. Záda sešitá a obvázaná. Je to zvláštní, ale necítím bolest. Ovšem, mohli mi dát nějaké oblbováky proti bolesti, ale spíš jsem si na bolest už zvykl. Co je fyzická bolest proti psychické.
Bez hnutí ležím asi tři dny. Nezaostřený pohled, nezaostřené myšlenky, nezaostřený svět. Po třech dnech se probouzí mozek. Začíná neuvěřitelná smršť srdcervoucích pocitů a myšlenek. Bodají, bodají jako včelí roj. A mě to moc bolí. Obličej se mi zkřivuje bolestí. Všechno jsem ztratil. Život je svině. Snažil jsem se stát se dobrým člověkem, ale stejně jsem skončil takto. Na okraji společnosti, opuštěný, bez chuti do dalšího života. Doufám, že neexistuje reinkarnace, protože nechci zažít toto martýrium znovu.
Taková bolest se nedá přežít. Nesnesu ji. Musím ji utlumit. Zvedám se z palandy a kulhám na chodbu. Musím se hýbat, unavit se, aby mozek nemohl tolik pracovat a zraňovat. Na chodbě mě chytají sestry se slovy, že musím okamžitě na pokoj. Neposlouchám je a jdu si po svém. Přibíhají doktoři, chytají mne a odnášejí na lůžko. Snažím se bránit, ale jsem příliš sláb na jakýkoliv odpor.
Po pár sériích útěků jsem dostal zvláštní pokoj. S polstrovanými stěnami bez oken. Dostal jsem i nové lůžko s koženými popruhy, do kterých mám připevněné paže a nohy. Posílají ke mě psychiatra, dopují mě drogami, ale stejně nic nepomáhá k tomu, abych umlčel svoji trýzeň. Copak nikdo nechápe, že se potřebuji hýbat? Potřebuji se utahat a tím utlumit své city. Místo toho ležím na lůžku přivázaný, bez možnosti jakéhokoli pohybu. Však přece jen mi svítá naděje. Každý pátek mě odvádí dva zřízenci do sprch. Mám plán, že rychle rozbiji okno, které je poblíž mé sprchy a se střepy v ruce se vrhnu na zřízence. Musím totiž uniknout. Musím se dostat ven. Musím se hýbat. Jestli tu zůstanu budu každým dnem marně bojovat o svůj vlastní rozum. Něčemu takovému musím zabránit. Musím něco udělat. Aby byl život snazší.

Vložit komentář.

TOPlist