logoweb
Pavlův web - články


Pojď dítě

Pojď dítě. Procházej mou cestou a cestou jiných. Sleduj stále tu cestu vinoucí se před tebou.
Přejdeš horizont. Cesta pokračuje a ty také. Nevíš proč, ale udržuješ se stále v pohybu. Nevíš co by jsi dělal jiného, tahle cesta je tvůj život.
Docházíš k rozcestí. Je to zvláštní, něco takového jsi nečekal. První cesta je úzká a plná kamenů. Druhá je široká a pěkně vyšlapaná. Nemůžeš se rozhodnout. Nevíš, co ti která cesta přinese. Nevíš kam vede, nevíš jak ovlivní tvoji cestu samotnou. Ale rozhodnout se musíš. Tohle je jediné co víš. Tvá cesta se ubírá po první cestě. Tvé rozhodnutí podnítilo vzezření pěšiny. Ani nevnímáš, že se pohybuješ. Nohy jakoby tě samy nesly. Čas jde mimo tebe. Dalo se do deště.
Připadá ti, že vše je proti tobě. Voda rozmáčela cestu a tvoje nohy se do ní boří. Nebe je v jednom ohni. Blesky šlehají jeden přes druhý. Jsi unavený. Přemýšlíš, co by se stalo, kdyby ses vydal cestou druhou. Neumíš si odpovědět. Na zemi padají provazce vody. Nic na tobě nezůstalo suché. Třepeš se zimou, ale jdeš dál. Už ani nevnímáš cestu před sebou. Obraz se ti začíná rozmazávat. Tvá mysl je jinde. Padáš přímo do rozblácené cesty. Voda stéká po tvém bezvládném těle.
cesta
Cítíš teplo a jemné šimrání na kůži. Otevíráš oči, ale oslepuje tě svit slunce. Země je ještě vlhká, ale slunce ji zahřálo. Po tvé kůži lezou mravenci. Poslové života, říkáš si. Zvedáš se a opět cítíš ve svalech sílu. Děkuješ slunci za sílu a mravencům za probuzení. Dáváš se opět do pochodu a nevíš proč.
Cesta utíká a krajina se mění. Cesta se mnohdy klikatí a kříží. Potkáváš najednou mnoho dalších lidí. Každý vypadá jinak a přesto jste všichni stejní. Každý jde po cestě jiným tempem. Někdo se plouží a někdo tě klusem předbíhá. Někdo jde s hlavou sklopenou a někdo si vychutnává pohled na krajinu. Každý prožívá rozmary počasí jinak. Někdo se lituje, jiný bojuje. Bez ohledu na to ti připadají ti lidé nějak blízcí. Všichni neví proč musí stále po této cestě chodit. Nikdo nechápe smysl toho všeho.
Všechno se mění. Cesta, krajina, počasí, lidé na ní... i ty. Uvědomuješ si, že se měníš zároveň se svou cestou. Jste spolu nějak spjati, ty to víš. Opět tě napadá, jaký by jsi asi byl, kdyby jsi se rozhodl pro cestu jinou. Prošel jsi mnoho rozcestí a nikdy jsi nevěděl, kam tě vybraná cesta zavede. Poznal jsi, že ne všechny krásné cesty nevedly do pěkné krajiny. Nyní na rozcestích již nepřemýšlíš jakou cestou se vydat. Nerozhoduje vzhled cesty. Logika je taková lhářka.
krajina
Začínáš si více všímat ostatních lidí na cestě. Pozoruješ je rád. Přemýšlíš najednou více nad ostatními než nad sebou. Některé si stihneš oblíbit, však nakonec se na rozcestí rozhodnou jinak nebo přestanou stačit tvému tempu. Ztratili se ti z dohledu, ale oblíbil sis jiné. Všechno se mění, i tví přátelé.
Jdeš dál a snažíš se chytit slunce. Slunce je najednou před tebou a zapadá. Jdeš dál, nedbaje temnoty. Slunce ti náhle vysvitne za zády a za chvíli je zase před tebou. To slunce je stejné na stejném místě, ale ty jsi starší. O jeden den blíže konci tvé cesty. Začínáš si uvědomovat, že tvá cesta brzy skončí.
S tímto uvědoměním zjišťuješ, co se ti na tvé cestě nepodařilo. Pro co jsi se rozhodnul špatně nebo když jsi jen špatně přemýšlel. Uvědomuješ si myšlenky, které nebyly tvé cestě nijak prospěšné. Přemýšlíš nad tím čím dál více a máš potřebu o tom ostatním lidem na cestě říci. Oni tě ale bohužel neposlouchají, jsou zaslepeni svou vlastní cestou. Možná chtějí k tomuto poznání dospět sami. Nebo možná proto, že jim stejně neodpovíš na nejjednodušší otázku... proč vlastně na této cestě jsou.
Smířil jsi se s ostatními lidmi a vlastně i sám se sebou. Najednou se dalo do deště. Voda rozmáčela cestu a tvoje nohy se do ní boří. Nebe je v jednom ohni. Blesky šlehají jeden přes druhý. Jsi unavený. Již nepřemýšlíš, co by se stalo, kdyby jsi se vydal cestou jinou. Jsi se svým výběrem smířený, ba jsi naopak rád, že jsi tou cestou šel. I když nevíš proč vlastně. Na zemi padají provazce vody. Nic na tobě nezůstalo suché. Třepeš se zimou, ale jdeš dál. Už ani nevnímáš cestu před sebou. Obraz se ti začíná rozmazávat. Tvá mysl je jinde. Padáš přímo do rozblácené cesty. Voda stéká po tvém bezvládném těle.
Cítíš teplo a jemné šimrání na kůži. Otevíráš oči, ale oslepuje tě svit slunce... ale to co vidíš není země.


Pozn.: Článek vyhrál 1. místo v literární soutěži o cenu prof. Antonína Vořáčka ve Strakonicích. V porotě byla např. Věra Nosková nebo Helena Brejchová. Jejich názory na tuto povídku jsou níže.

Polemické, alegorické pojednání, trochu biblicky poučující a paušalizující, ale přemýšlivé. Pointa - deja vu - překvapující. Dobré postřehy: Logika je taková lhářka.

Četla jsem pomalu, důkladně a s chutí. Oči se na řádcích zastavovaly a já jsem se chvílemi setkávala se svým vlastním životem. Pod tento příspěvek bych se nestyděla podepsat, obsahuje mnoho moudra a pokory a to je dnes vzácné. Mám z vás radost a v životě se o vás nebojím, i kdyby jste se nestal žurnalistou, spisovatelem nebo třeba i učitelem. Myslím, že se stanete dobrým člověkem a to je nejdůležitější. Přeji vám hodně štěstí. Hodně myšlenek. Hodně nápadů, jak své myšlenky zpracovat. Začal jste dobře.

Zralé uvažování a přemýšlení. Metafory o životě - cestě je sice poněkud otřelá, ale je zpracována plnokrevně, v pěkných metaforách.

Vložit komentář.

TOPlist